Dr. Cameronová, Dr. Chase a Dr. Formen seděli v laboratoři a dělali testy. Velmi zábavnou činnost, jim se to však moc zábavné nezdálo, hlavně Formenovi. Dr. Formen si frustrovaně povzdechl.
„Co je?“ zeptal se Dr. Chase.
„Je to absurdní,“ odpověděl Formen tak, že vlastně svým dvěma kolegům stejně nic neřekl.
„Jak to myslíš?“ nutil ho ke kloudné odpovědi Chase.
„Všechno. Pacient, my a House, hlavně House,“ shrnul jednoduše.
„No, je trochu zvláštní, že vzal takový případ a to jeho chování. Na druhou stranu však on se divně a nepředstavitelně chová v jednom kuse, mě spíš udivuje, že vás to pořád překvapuje,“ pokrčil Chase rameny.
„Jo, chová se divně a nevypočitatelně deno denně, ale většinou to má Housovský šílený charakter, teď však ne. Je to jen divné. Chápu, že toho chlapce nevzal kvůli zajímavé diagnóze, ale kvůli hádance, kdo to vlastně je, nicméně neoznámit to na policii a Cuddyvé…“ začal vysvětlovat Formen.
„Já neříkám, že je to v pohodě, že s tím souhlasím. Je to šílené, ale je to House. Jasně ten jeho výbuch ráno se mu moc nepodobal. Místo toho, aby udělal nějaký z těch jeho fórů, bezduše křičel, ale na druhou stranu, třeba ho bolela jen noha. Navíc to, že to nechce říct Cuddyvé a rozhlásit po nemocnici, jakého že má pacienta, docela chápu. Není to koneckonců poprvé, co ošetřujeme nějakého nebezpečného člověka, nebo kdy ho tajíme. Kdyby to Cuddyvé řekl, byla by povinna to oznámit policii a House by tak přišel o tu svoji záhadu,“ vysvětlil Formenův kolega.
„Jo a od kdy Cuddyvá nevyhoví Haousovým rozmarům. Mohl by jí, jako vždy, ukecat. Navíc teď by nám ho těžko mohly sebrat, zločinec nebo oběť, potřebuje lékařskou péči,“ namítl Formen.
„Cuddyvá by neohrozila nemocnici,“ trval si na svém Chase.
„Cuddyvá by ohrozila nemocnici, kdyby jí House podal pádný důvod, nechme však toho. Nejvíc směšné jsou tyhle testy. Pacient si navzdory svým zraněním vede dobře, nemá žádné další symptomy, které by ukazovali, že má v těle něco nežádoucího. Není důvod si myslet něco jiného,“ řekl Formen.
„Chceš říct, že kulka v těle není dostatečný důkaz toho, že ho někdo chtěl zabít?“
„Chci říct: proč po někom střílet, když už jste ho otrávil?“ logicky argumentoval Formen.
„Já nevím, aby ses pojistil?“ pokrčil rameny Chase. Formen si odfrkl. „Ok, ok, uznávám, je to divný, ale ne nemožný. Rozhodně bych neargumentoval tak, jen pro to, že se mi nechce dělat všechny ty testy.“
„Chceš říct, že jsem flákač?! Teď si právě uznal, že mám pravdu.“
„Ty že máš pravdu?“ zasmál se Chase. „To určitě!“
„Jo mám.“
„Cameronová, co si myslíš ty? Jsi jediná, která byla u pacienta a viděla ta jeho zranění. Je to divné, nebo jen přiměřeně divné?“ obrátil se Chase na doktorku, která do této doby zarytě mlčela. Ta vzhlédla a změřila si ty dva pohledem.
„Já myslím…“ pravila a udělala dramatickou pauzu. Z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst, co řekne dál, a ona si to pečlivě rozmýšlela. „Myslím, že House udělal dobře, když nařídil ty testy, stejně tak, když jeho případ vzal a rozhodl se ho tajit,“ nakonec řekla. Její tón však byl skelný a vážný. Pravila to s hlubším tónem než normálně, bez emocí. Neřekla proč si to myslí. Nijak to nerozváděla, a to dodalo jejím slovům ještě větší váhu a nádech nepříjemného tajemství. Chase s Formenem z toho skutečně dostaly špatný pocit.
V tu samou chvíli do laborky vešel jejich šéf a začal řvát.
„Vy jedni idioti! Kterej z vás byl tak nezměrný vůl, že to prostě nemohl nechat bejt a musel hned běžet za Wilsonem?!“ Chase, Formen a Cameronová se po sobě nejistě podívaly, ale žádný z nich neměl odvahu se doznat. „Komu jste to ještě vyslepičili?“ Nikdo z Housova týmu dost nepromluvil, jen čekaly, až je přetáhne holý, to se však nestalo. House zamumlal nadávku, zaklel a pak se bez jediného dalšího slova odkulhal.
Nastalo dlouhé ticho, které protnul až Formen se svým: „Něco mám… O můj Bože!“

Pacient se probudil do nemocničního pípání a s ukrutnou bolestí hlavy. Chvíli byl dezorientován. V hlavě se mu tetelily nedávné vzpomínky na mučení, útěk a skok s padákem z Empire State Building. Co následovalo po tom skoku, netušil. Při těch vzpomínkách se mu zvedl tlak a srdce začalo být rychleji, což přivolalo jednu ze sestřiček na chodbě.
Přiběhla do pokoje, ale nevěděla, co má dělat. Pacient na svůj stav vypadal dobře, vlastně lépe než před několika hodinami, když byl v klidu a spal.
„Jste vzhůru,“ konstatovala překvapeně.
„Páni, nepovídejte, to by člověk neřekl,“ ušklíbl se mladý muž a sestřička si pomyslela, že se to až přízračně podobá, jak onen sarkazmus, tak úšklebek, jednomu nejmenovanému doktorovi s holí. Tuto myšlenku však rychle zasunula daleko do své mysli. „Kde to jsem?“ chtěl okamžitě vědět pacient a upřel na ni své hnědé oči. Říci, že byly příjemně hřejivé a upřímné, avšak nezdravě vážné a pro člověka jeho věku se nehodili, byly nepřirozené, viděli toho příliš mnoho, by bylo jen opakování zaběhnutého úsloví. Oči vám z pravidla sami o sobě nic neřeknou, pokud je nedoprovází jiný projev, jako jsou slzy, mimika obličeje, slova, nebo gesta, avšak existují případy, kdy nemáme nic z toho a stejně dokážeme jako zvířata vycítit nebezpečí. Sestra toto nebezpečí vycítila, jakmile si jí ty hnědé oči přeměřily od hlavy k patám. Bylo to iracionální. Byl to pacient, sotva se držel při vědomí, nacházeli se v nemocnici plné lidí, byl sám bez ničeho, jenom v nemocniční květované košilce. Sestra se toho pocitu, ač toto všechno věděla, zbavit nedokázala.
„J-Js-Jst-Jste v ne-ne-emocnici P-Pr-Princeton-Plainsboro v-v-v Ne-Ne-New J-Je-Jersey,“ odpověděla koktajíce.
Mladík se rozhlédl po místnosti a kývl na znamení, že té odpovědi důvěřuje. „Fajn, když je tomu tak, chci vidět Hada,“ dožadoval se v zápatí.
„Had? Viděl jsi tu hada?“ vyděsila se sestřička. Ten požadavek nedával smysl. Ten mladík asi měl poškozený mozek. Nedivila by se.
„Ano, Had, kde je?“ naléhal dál. Sestřička v takové situaci už dávno měla volat doktory a běžet pro pomoc, ale z nějakého důvodu se nemohla ani pohnout. Jako by ten jeho pohled jí přikoval k podlaze. „Had, muž, doktor, modré oči, prošedivělé vlasy, sarkastický, šílený se žádnou úctou k jakékoli autoritě. Podle posledních informací má teď chodit o holi a vést zde diagnostické oddělení,“ objasnil konečně.
„Vy myslíte doktora House,“ konečně to sestřička pochopila.
„Hmmm, snad, pokud odpovídá danému popisu… Chci s ním mluvit.“
„Jistě, teď jste se probudil. Dr. House je váš ošetřující lékař, určitě vás za chvíli navštíví,“ blekotala sestřička, i když o tom sama pochybovala. Bylo všeobecně známé, že Dr. House své pacienty nenavštěvuje, když nemusí.
„Nerozuměla jste mi?! Chci s ním mluvit. Teď hned!“ křikl na sestřičku.
„Ano, vyřídím mu to,“ ustrašeně pípla a rychle zmizela z místnosti směrem k Housové kanceláři.