V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 13 – Procitání
Ranní světlo se dralo otevřeným oknem dovnitř. Zero prudce otevřel oči. Vidiny, které utkvěly v jeho mysli, jej paralyzovaly. Bez ohledu na to, jestli byly snové nebo skutečné, se nebyl schopen hned pohnout. Místo toho jen ležel a očima těkal po místnosti. Když jeho mysl konečně poznala známé prostředí, vrátila se Zerovi do těla síla. Pomalu se posadil. Hlava jej nebolela, ale přesto mu mozek nějak nechtěl rozumně pracovat.Jeho vnitřní já zaplavila spousta obrazů a šílených pocitů. Pamatoval si vše tak reálně, že se nedokázal rozhodnout, jestli to byl pouhý sen nebo ne.
,Je možné, že místo toho, abych šel do Kanameho pokoje, jsem prostě usnul?´ Ne, tomu nevěřil. Ale potom, jestli se to vše stalo - je to vůbec možné? Skutečně existují stvoření, o kterých se píše jen v hororových knihách a vypráví dětem, aby hledaly bezpečí ve svých peřinách a už šly spát?
Zero spustil nohy z postele a vstal. Vzápětí se mu jedna lehce podlomila. No jistě! Jeho kotník! Zarazil se. Necítil žádnou bolest. Došlápl znovu, ale vše bylo v pořádku. Sedl si a kotník prohmatal. Nic. Znamená to tedy, že vše byla opět jen příšerná noční můra? Jako ta nedávno, kdy v ní viděl Kanameho?
Ozvalo se zaklepání. Hned poté vešel ředitel Cross. V ruce nesl nějakou obálku.
„Zero! Rád vidím, že už jsi fit,“ nadchl se, jakmile uviděl Zera vzhůru. „Chystáš se do třídy? Yuki říkala, že jsi chtěl ještě omluvit, ale zdá se, že už to není potřeba.“
Zero na něj tupě zíral, ale to ředitele rozhodně nerozhodilo. Než se rozhoupal k odpovědi, ředitel pokračoval.
„To je skvělé. Tolik se o tebe strachovala! Konečně je zase vše tak, jak má být.“ Cross vstoupil do pokoje a položil obálku, kterou přinesl na stůl.
„Jasně,“ vypadlo konečně ze Zera. Zdálo se mu, že jeho mozek už konečně začíná pomalu pracovat. „Uf.“
„Mám na tebe malou prosbu, Zero. Dnes se vrátím až pozdě večer, mohl bys prosím, až ti skončí vyučování, předat tuhle obálku Kanamemu? Obávám se, že až se vrátím, mohlo by být hodně pozdě a já bych jej už nechtěl rušit.“
„Jasně,“ zamumlal znovu naprosto to samé.
„Zero?“
„Hm?“
„No, víš, připadáš mi tak trochu mimo,“ pousmál se Cross. „Děje se něco? Nevypadá to, že bys měl ještě horečku.“
V mžiku byl u Zera a přitiskl své čelo na jeho. Zero vypoulil oči, načež se ředitel srdečně rozesmál.
„Ne - ne - nemáš,“ smál se a musel si sundat brýle, aby si mohl otřít slzy z očí, které mu v záchvatu smíchu vyhrkly. Bylo neobvyklé, že se Zero nerozčílil, ale podle jeho reakce nemohlo být řeči o tom, že by se mu to zrovna líbilo.
„Tak co se děje?“ ptal se Cross znovu, když se trochu uklidnil.
„Věříš, že existují upíři?“ vybalil na něj Zero bez přemýšlení to, na co právě myslel.
„Co?“ vytřeštil na něj oči ředitel. Zerova otázka jej připravila o dech. Tohle tedy rozhodně nečekal. Jak k tomu přišel? Proč se ptá zrovna na ně? Ví snad, že Kaname -
„Ty, ty myslíš, že existují?“ pokusil se o nevěřícný tón, který mu Zero zbaštil.
‚Bože! Že jsem nebyl zticha,‘ nadával si Zero.
„Aa, zapomeň na to,“ zavrčel a nejraději by schoval hlavu pod polštář. Ředitel se na něj díval jako na blázna.
„Um, mám skočit pro česnek?“ zašeptal najednou Cross.
„Kriste!“ vylítl Zero z postele a strkal ředitele před sebou. „Jako kdybych nic neřekl, jasný?“
„Jistě, jistě,“ smál se ředitel a náležitě si užíval Zerovy rozpaky. Ve dveřích se ovšem zasekl.
„Kůl a kříž mám ve sklepě,“ mrkl na něj.
„A ven!“ vybuchl Zero a v duchu proklínal sebe i utíkajícího a řehtajícího se Crosse.
„Vím, že se jej na takovéhle věci nemám ptát, vždycky si z toho dělal srandu a já plácnu zrovna tohle!“ mumlal si zlostně pro sebe a poslouchal, jak ředitelův smích slábne. Ale už bylo pozdě. Stalo se.
O pár desítek metrů dál se ředitel Cross zastavil a jeho obvykle hladké čelo pokryly vrásky. Zamračil se. Tohle už začínalo být vážné.
‚Na co jsi přišel Zero? A jak?‘
--------------------------------------------------

„Co se ti stalo Zero?“ zvědavě se ptala Yuki a skoro si mohla vykloubit hlavu, jak se snažila nakouknout co nejlépe pod Zerovy vlasy a límec košile. Ty umně, i když neúplně skrývaly náplast, která mu na kůži přidržovala čtverec gázy.
„Nic moc, jen škrábnutí,“ odbyl ji.
„Aha.“ Ale nezdálo se, že by ji jeho odpověď nějak uspokojila.
„No, kdybys chtěl, mohla bych ti to pomoci ošetřit a přelepit,“ nabídla se s nevinným pohledem a našpulenými rtíky.
Zero se usmál. Vrhla se na něj, sotva vešel do třídy. Docela stroze ji odbyl, ale ona jej znala a nic si z toho nedělala. Snažila se k němu přes tu ledovou ulitu prorazit za každou cenu a měla výdrž, to musel uznat.
„Díky Yuki,“ roztál trochu a počechral ji vlasy.
Zazvonilo. Než bude pauza na oběd, měli před sebou ještě hodinu chemie. Ne, že by Zero chemii nějak zvlášť miloval, ale nevadila mu. Navíc, občas při pokusech používali různé chemické látky, které by se daly využít i mimo výuku. A jelikož mu v hlavě od rána zrál plán, jak zabít dvě mouchy jednou ranou, jedna konkrétní by se mu teď náramně hodila. Jen se k ní dostat.
„Takže, jak jsem říkal,“ opakoval učitel, když hodina skoro končila, „všechny zkumavky důkladně vyčistit a správně seřadit. A pozor, ať se nějaká nerozbije!“
Vzápětí se ozval hlasitý cinkot a následoval zvuk, který hlásil, že poslední učitelova slova jsou už pasé.
„Jej!“ vypískla Yuki a nerozhodně se dívala na dvě zkumavky, které se proměnily ve střepy.
„Yuki Cross!“ zahřímal učitel. „Co jsem právě říkal?!“
„Já vážně nechtěla, já –“
„Jistě, jistě,“ protočil učitel panenky a mávl rukou, když se ozval zvonek. „Tak pozor na střepy a až to uklidíš, přines zbytek do kabinetu. Nechám jej odemknutý.“ S tím popadl třídnici a odkvapil.
„Nech to Yuki, udělám to.“
„Zero?“ vzhlédly k němu Yuki i Yori současně. „Vážně?“
„Jasně, přeci tě nenechám pořezat se. Co kdybys šla raději s Yori na oběd? Já tam pak přijdu.“
„Vždycky jsem tvrdila, že jsi hodný,“ vypískla Yuki a ochotně se svých rozbitých zkumavek vzdala. „Díky, díky, díky,“ skandovala nadšeně, ale to už byla tažena Yori ke dveřím třídy. „Uvidíme se…“
‚Hm, to jistě,‘ ušklíbl se Zero pro sebe. Na oběd tedy rozhodně neměl v úmyslu jít.
Jeho problém se vyřešil sám od sebe. Vlastně, Yuki jej vyřešila, aniž by o tom věděla. Ani se nemusel podezřele pokoušet pomoci učiteli se zbytkem zkumavek. Rychle smetl ostré střípky a vysypal je do koše. Obálku, kterou dostal od Crosse pro Kanameho a kterou momentálně použije jako záminku pro navštívení Kanameho, si zastrčil za pásek kalhot. Pak popadl stojan se zbytkem zkumavek a vydal se do kabinetu s pomůckami pro chemii.
Dveře byly zavřené, ale odemknuté, přesně jak učitel řekl a nikde nikdo. Zero jimi rychle vklouzl dovnitř. Odložil zkumavky a mezi lahvičkami s různými roztoky hledal tu jednu jedinou, která jej zajímala. Stála na vrchní poličce. Štítek na ní hlásal název ÉTER.
Vytáhl čistý kapesník a igelitový, zavírací pytlík. Vše si připravil hned, jakmile jej to ráno napadlo. Stále se totiž nemohl zbavit dojmu, že to, co se v jeho vzpomínkách zdálo tak skutečné, skutečné i bylo. A to i přesto, že se probudil u sebe v pokoji, a že ani sám sobě nedokázal vysvětlit, jak by se mu mohl zraněný kotník uzdravit tak rychle.
Opatrně vzal lahvičku a otevřel ji. K jejímu hrdlu přiložil kapesník a několikrát jej důkladně na různých místech namočil. Pak ho rychle strčil do sáčku a pečlivě uzavřel. Igelit schoval do kapsy. Nádobku s tekutinou zazátkoval, vrátil na své místo a s ošklivým úšklebkem opustil kabinet.
‚Pauza na oběd trvá hodinu,‘ přemýšlel Zero a spěchal na kolej k pokojům studentů se zvláštním režimem výuky. ‚Měl bych to naprosto v pohodě stihnout.‘ Cestou pro jistotu zkontroloval, jestli má opravdu vše. Provaz, obálku od Crosse a jeho tajnou zbraň. Ta byla nejdůležitější.
Nevěděl, jestli Kaname v pokoji bude nebo ne, ale to mu nevadilo. Když nebude, počká na něj a mezitím využije čas, aby si pokoj důkladně prohlédl. Třeba najde něco zajímavého. Pokud by přišel někdo jiný než Kaname, vždy se mohl vymluvit na tu obálku od Crosse. Ale jestli v pokoji bude –
Ale od dnešního rána už jen samotná pomsta Kanamemu nebyla jeho jediným hnacím motorem. Tím dalším se stala zvědavost a snaha přijít tomu tajemství z dnešní noci na kloub. Přemýšlel nad tím celé dopoledne. A čím víc nad tím dumal, tím víc mu různé drobnosti, kterých si všiml, ale kterým nevěnoval pozornost, dávaly smysl. A to i přesto, že si sám tak trochu připadal jako cvok a raději ani nechtěl vědět, co by si mysleli ostatní, kdyby věděli, co a proč se chystá udělat.
Ve spěchu proběhl chodbou v přízemí ubytovny a zdolal schody do patra. Nervózně se zastavil. Obrazy v mysli se vracely a pocit strachu se stal neuvěřitelně skutečným. Zero se otřásl. Zhluboka se nadechl a dodával si odvahy. Teď ve dne byla chodba plná světla a vypadala přátelsky. Žádné stíny nebo nějaká divná, děsivá, skrytá stvoření. Prostě jen normální chodba, kterých je na ubytovně spousta.
Tiše se pustil dál. Dveře Kainova pokoje minul velkým obloukem, jako by se snad obával, že by se mohly z ničeho nic otevřít a –
‚A co?‘ Nevěděl. Ale pocit ohrožení jej neopouštěl.
Potichoučku stiskl kliku Kanameho dveří. Otevřely bez jakéhokoliv zvuku. Vplížil se dovnitř a stejně tiše je zase zavřel. Vzápětí se zarazil.
Pokoj byl ponořen do šera. Velké okno kryl těžký, tmavý závěs, který byl pečlivě zatažený. Zero se podíval k posteli a vzrušením se mu rozbušilo srdce. Byl tam!
‚Je po poledni a Kaname spí?‘ Svraštil obočí.
Opatrně si zul boty a začal se plížit. Hustý koberec zcela utlumil zvuk jeho chodidel. Zastavil se asi dva kroky od kraje postele a upřeně pozoroval postavu ležící v ní. Tohle byla příležitost, v jakou se neodvažoval ani doufat. Tohle byla jeho šance!
Kaname zlehka naklonil hlavu Zerovým směrem. Probudil se, jakmile někdo vešel. A na to, že tím nečekaným návštěvníkem je Zero, ho okamžitě upozornila náhle se zvyšující touha po jeho krvi. Kanameho první myšlenkou bylo hned vstát a udržet Zera v jeho pokoji aspoň na tak dlouho, než by mu byl schopný vysvětlit, co se vlastně tehdy s Takumou stalo, když je Zero viděl spolu. Ale na poslední chvíli se zarazil. Něco se mu nezdálo.
‚Neměl by být Zero ve třídě?‘ podivil se. ‚A proč se tak divně chová? Proč jej prostě jen nevzbudí?‘
Slyšel hlasité údery Zerova srdce. Zpod přivřených víček, schovaných za vlasy sledoval, jak se k němu Zero plíží. ‚Možná mě políbí, když si bude myslet, že spím,‘ zadoufal Kaname, když viděl, jak upřeně si jej Zero prohlíží. A pak se Zero skutečně pohnul směrem k němu.
Zero poslouchal Kanameho dech, aby se ujistil, že spí. Do tváře mu díky šeru v místnosti a vlasům přes oči moc dobře neviděl. Podle pravidelného dýchání odhadoval, že Kanameho svým příchodem opravdu neprobudil. Pomalu přistoupil až těsně k posteli a opatrně z kapsy vytáhl igelitový sáček. Nervózně si skousl spodní ret. Malou chvíli ještě váhal, ale pak sáček otevřel a vyndal z něj éterem silně napuštěný kapesník.
‚Teď nebo nikdy!‘ povzbuzoval sám sebe a vzápětí jej jemně položil Kanamemu přes nos a ústa.
Tak tohle bylo opravdu překvapení! A ne zrovna příjemné. Kaname skoro otevřel oči. Sice podle silného zápachu poznal látku, kterou byla tkanina nasáklá a to hned, jak Zero otevřel igelit, nicméně to nijak nezmírnilo jeho šok z toho, že mu ten kus hadru přistál na obličeji.
‚O co tady jde?‘ přemýšlel zmateně. Když Zera v noci odnesl do jeho postele, doufal, že si bude myslet, že se mu to všechno jen zdálo. Taková hodně živá, noční můra. Jenomže jak to tak vypadalo, pro Zera bylo takové vysvětlení zřejmě nedostačující. Ale proč?
Kaname hlasitě vydechl a nechal svou hlavu klesnout úplně na stranu. Pokusil se napodobit hluboký, bezvědomí podobný spánek, i když jej silný zápach éteru dráždil ke kašli. Kapesník se naštěstí z jeho obličeje svezl.
Bylo zřejmé, že Zero neví, že éter na něj nebude působit. A to díky schopnosti upírů rychle se regenerovat. Veškeré takové látky byly v jejich krvi rychle odbourávány a mohly jim způsobit maximálně krátkodobé točení hlavy. Když si to Kaname uvědomil, trochu se uklidnil. Znamenalo to, že Zero zatím stále neví, že je jiný. Že je upír.
Ve chvíli kdy se Kaname pohnul, Zero zadržel dech. Nepříjemný pocit strachu z noci se opět přihlásil. Byl tak napjatý. Co právě udělal, už nebylo jen tak nějaké hloupé škádlení. Věděl to. Možná, že přeci jen zašel příliš daleko. Na druhou stranu, to co mu provedl Kaname také nebylo něco zrovna zanedbatelného. I když třeba jen pro něj, protože Kanamemu to evidentně bylo jedno. Jako na povel se mu před očima zjevila tvář světlovlasého, zelenookého chlapce. Znovu cítil smutek a bolest. Žárlivost. Ne, už nemůže couvnout!
„K-Kaname?“ pokusil se zašeptat, ale místo toho se z jeho suchého krku ozval jen divný skřehotavý zvuk. Vyděšeně si plácl ruku na pusu. ‚Měl bych přestat děsit sám sebe,‘ fňukal v duchu. Kaname se naštěstí ani nepohnul. Zero nejistě natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela. Nic. Přejel mu tedy zlehka prsty po tváři. Stále žádná známka probuzení. Zdálo se, že jeho éterová akce byla úspěšná. Oddechl si. Rychle schoval kapesník zpět do igelitu a do kapsy. Letmo mrkl na hodinky. Bylo jasné, že si bude muset vymyslet nějakou opravdu dobrou výmluvu, proč nebyl na odpoledním vyučování. Ale to jej zrovna teď vůbec netrápilo.
Vytáhl provaz a začal uskutečňovat další část svého plánu. Zvedl Kanamemu ruce nad hlavu a v zápěstí je svázal. Pak provaz připevnil k jednomu ze sloupků postele. Dostatečně znehybnit Kanameho byl bod, který hrál v jeho plánu důležitou roli. Nevěděl totiž, jak dlouho omámení vydrží a tohle byla pojistka, kdyby se náhodou Kaname probudil dřív, než by měl. Rukou zavadil o obálku za pasem. Skoro na ni zapomněl. Vytáhl ji.
„Díky řediteli,“ ušklíbl se a šel ji položit na stůl u okna.
Kaname se zavrtěl. Se svázanýma rukama se opravdu necítil zrovna nejlépe. I když to pro něj ve skutečnosti žádné omezení ani nebezpečí nepředstavovalo. Přesto - nemohl uvěřit, že Zero vymyslel a realizuje něco takového. ‚Proč to vlastně dělá? A kam až chce zajít?‘
Rychle se podíval po Zerovi, který zrovna něco položil na jeho psací stůl. Zdálo se, že pokud chce odpovědi na své otázky, bude se muset ještě chvíli snažit předstírat, že spí, přestože Zerova blízká přítomnost mu to opravdu dost ztěžovala. Naštěstí jeho touha ochutnat Zerovu krev se i přes své rapidní zvýšení obešla bez výrazné bolesti v hrudi. Plán s pitím Takumovy krve fungoval.
Zero se vrátil k posteli a vylezl na ni. Klekl si obkročmo nad Kanameho a naklonil se nad něj.
„Kaname?“ oslovil jej znovu.
Když se nic nestalo, dotkl se prsty Kanameho rtů a zároveň se sklonil k jeho obličeji. Trochu mu otevřel ústa a lehce nadzvedl horní ret v místech, kde by měly být špičáky. Pečlivě si prohlížel Kanameho zuby. Přesněji, jeho špičáky. Byly opravdu o něco delší, než ostatní zuby a malinko přesahovaly. Zero se díval na ty bělostné špičky a přemýšlel.
‚Sahají zhruba asi o tři milimetry dál, než ostatní zuby. Ale to není zase až tak moc zvláštní.‘ Pokud věděl, Cross měl špičáky taky o něco delší než ostatní zuby. S těmihle jej Kaname stěží mohl kousnout tak, aby mu pronikly do krku a on mohl pít jeho krev stejným způsobem, jak si pamatoval Kaina.
Z náhlého popudu přitiskl ke špičáku ukazováček a maličko zatlačil, aby zjistil ostrost.
„Ssst,“ ucukl prstem bolestivě zpět a pustil Kanameho pusu. Překvapeně se díval na malý řez na bříšku svého prstu, ze kterého stékala třpytivá, temně rudá kapka. Vzápětí se pod ním Kaname pohnul a z jeho pootevřených úst vyšlo něco hodně podobného vrčení. Zero strnul. Ale Kaname oči byly dál zavřené.
Zerův pohled chvíli nerozhodně putoval mezi jeho prstem a Kanamem. Nevěděl, jestli to, co jej právě napadlo, má skutečně udělat. Ten nepříjemný pocit z noci byl opět tu. Co když –
‚Co když co?‘ posmíval se sám sobě. ‚Na celé téhle škole jsem zřejmě jediný, kdo si myslí, že by něco takového jako upíři mohlo existovat. Tak čeho se pořád bojím?‘ Věděl, že když nezkusí všechno, co jej napadlo, tak ho to dříve nebo později bude štvát. Takže vlastně nebyl důvod váhat. Rychle se dostal z postele a namířil si to opět ke Kanameho psacímu stolu, kde předtím viděl ležet nůž na dopisy.
Jakmile Kaname cítil, že Zero odešel, otevřel doširoka oči a zhluboka se nadechl. ‚Tak tohle je zlé,‘ honilo se mu hlavou, zatímco se snažil stůj co stůj ovládnout. Ve chvíli, kdy Zero přiložil prst k jeho špičáku, dostal Kaname špatný pocit. A když ucítil sladkost Zerovy krve v ústech, démon v něm se probudil naplno. Okamžitě jím projela krátká, ostrá bolest. Nedokázal zadržet svůj hlas. Hádal, že je nejvyšší čas s tím vším skončit, když se Zero najednou zvedl a šel pryč. Ale Kanamemu už bylo jasné, že Zero hledá důkaz, který by mu potvrdil, že to, co se v noci stalo, bylo skutečné.
Během chvilky byl Zero zpět, ale tentokrát si na Kanameho obkročmo sedl. Viděl, jak se mu zachvěla víčka. Vypadalo to, že se začíná probírat. ‚Skvělé, právě včas.‘
Svlékl si školní košili. Pod ní měl bílé tričko s krátkým rukávem. Pevně v ruce sevřel nůž na dopisy. Zhluboka se nadechl. Pak si ostří přiložil k levému předloktí, kde je jemná, citlivá kůže a –
Zvuk trhajících se provazů uslyšel ve stejné chvíli, kdy ucítil, jak se pod ním Kaname prudce pohnul. Vzápětí byla obě jeho zápěstí bolestivě sevřena náhle volnýma Kanameho rukama. Ostrý nůž vypadl Zerovi leknutím z dlaně a při pádu jej říznul. Vylekaný a překvapený zároveň zvedl zrak.
„Co to sakra děláš?!“ zasyčel Kaname podrážděně. Pokoušel se, jak nejlépe uměl, skrýt krevní chtíč, který se jej začínal zmocňovat.
„Jak…Jak si se…,“ koktal Zero a díval se na zbytky provazu, které ležely na různých místech po posteli. Část také visela nyní volně kolem sloupku.
„Co?“ nechápal Kaname a snažil se nevšímat si tenké, neuvěřitelně lákavé, rudé stužky, která stékala po Zerově předloktí, ani vůně, která ve vzduchu rozkvetla.
„Myslíš ten provaz? Je jasné, že musel být zpuchřelý nebo někde porušený, když se dal tak snadno přetrhnout,“ zavrčel. ‚Jen jedno olíznutí…,‘ kvílelo mu v hlavě. Zavřel oči.
Zero na to nic neřekl. Tomu nevěřil. On sám by jej nikdy nedokázal takto rozervat. Trhnul rukama a pokoušel se vykroutit ze sevření. Bez úspěchu.
„Pusť mě, to bolí,“ sykl. Prvotní úlek vystřídala zlost. Jeho plán skoro vyšel. Ale jen skoro.
Kaname se probudil pro něj zcela nečekaně ještě předtím, než se řízl. Takže svou teorii, že upíra by krev určitě probudila, si nemohl ověřit. A tím pádem ani potvrdit, jestli Kaneme upírem je nebo ne. ‚Pokud vůbec existují,‘ připomněl si a připadal si jako blbec. Navíc to byl Kain, na koho si Zero vzpomínal, že pil krev. Takže možná, že Kaname je normální a ani o Kainovi neví, že by mohl být nějak jiný. To, že jsou kamarádi, přeci ještě nemusí nic znamenat.
‚Nebo se mi to všechno opravdu jen zdálo? Uvěřil jsem snu, protože jsem chtěl?‘
Popravdě si musel přiznat, že dnes vlastně vůbec nic nezjistil. Nebo vlastně – něco přeci jen ano. Zdá se, že zjistil, že Kaname je normální, tedy, až na tu neuvěřitelnou sílu. A on sám je cvok. A že díky tomu, že se nechal unést vlastní fantazií, má skutečný průšvih.
„Tak cos tu dělal?“ nedal se Kaname a pootevřel oči. Věděl, že barva duhovek se mu pomalu začíná měnit. Pustil zdravou Zerovu ruku a zvedl nůž na dopisy, který na něj dopadl, když jej Zero upustil. Položil jej na kraj postele.
Zero zakroutil bolavým zápěstím. Díval se zamračeně na Kanameho a přemýšlel, co odpovědět. Nemůže mu přeci říct, že si myslel, že je příšera sající krev. Bože, to bylo fakt směšný!
„Měl to být trest,“ odsekl nakonec.
„Trest? Můj nebo tvůj?“ nechápal Kaname. „Chtěl jsi mě potrestat tím, že se pořežeš?“ vysmíval se mu. „To asi těžko, že jo. Takže naposledy, proč jsi tady?“
Místo odpovědi se Zero pokusil dostat i svou druhou ruku z Kanameho sevření. Opět bezúspěšně.
„Přinesl jsem obálku od ředitele!“ vyštěkl.
„To není to, na co se ptám a ty to víš!“ vrátil mu Kaname stejně. Snažil se dívat Zerovi do tváře, ale oči mu stále sjížděly k té voňavé, červené tekutině, která na něj tak moc volala. Ta touha byla tak silná a Zero vůbec nespolupracoval.
„Já – jen jsem si chtěl něco ověřit,“ neochotně zamumlal Zero.
„Vážně? A co?“
„No, ta tvoje nemoc a tak.“ Nevěděl jak dál. „Vlastně nic,“ řekl a zamračil se, když viděl, jak se Kaname ušklíbl.
„Chceš mi namluvit Zero, že ses chtěl pokusit léčit mou nemoc svou krví?“ posmíval se dál.
„No a?“ Cokoliv co řekne, bude lepší, než kdyby měl přiznat pravdu.
„Tak to bych ti neměl bránit, že?“ zavrčel Kaname zlověstně a Zero vytřeštil oči.
V mžiku se ocitl pod Kanamem. Na své poraněné ruce ucítil pohyb rtů a jazyka. Ale s jemným laskáním, na které si z minulosti pamatoval, to nemělo nic společného. Kanameho doteky byly hrubé a plné tvrdosti. Jeho rty se přisávaly silou a jazyk drsně přejížděl po drobném řezu od nože.
„Zdá se, že se můj stav nelepší,“ přesunul se Kaname od Zerovy ruky k jeho uchu. „Neléčíš mě dostatečným množstvím své krve Zero,“ zašeptal tónem, ze kterého se Zerovi zježily všechny chloupky. „Co s tím uděláš?“
Tiskl se Zerovi ke krku. Nemohl se mu podívat do tváře, protože jeho duhovky byly v tuto chvíli už úplně červené. Věděl to. Jeho myšlenky se rozutekly a existoval jen Zero a jeho krev, která mohla utišit bolest svírající mu tělo.
Zero cítil, jak se Kaname třese. Jeho dech byl přerývaný a hlasitý a jeho ruce se mu křečovitě sevřely ve vlasech. Připomínalo mu to ten moment, kdy od něj Kaname odmítl pomoc, když mu chtěl udělat nápoj z jeho léku a v podstatě byl vyhozen z pokoje.
Dostal jej divný pocit. Místo strachu, který by měl zřejmě mít, pocítil vzrušení z neznámého. Tohle přeci chtěl, ne? Adrenalin mu naplnil žíly. Zašátral volnou rukou ke straně postele, kde tušil nůž, který tam Kaname odložil.
„Dám ti víc léku,“ vydechl a řízl se do již jednou poraněné ruky. „Ahah!“ uteklo mu bolestivě, než pevně sevřel rty. Rána začala okamžitě krvácet.
Nová vůně čerstvé, teplé krve udeřila do vzduchu. Vůně, která patřila jen Zerovi. Krev, která mu i v malém množství přinese úlevu a na chvíli ztlumí jeho chtíč.
Kaname popadl Zerovu zvednutou ruku, přitiskl mu ji na polštář vedle hlavy a vrhl se na ránu. Oči měl přivřené do malých, úzkých štěrbin. Jeho tesáky pulzovaly, ale i přes chaos, který v něm panoval, se dokázal vyhnout tomu, aby Zera kousl. Sál chtivě na ráně a polkl několik malých doušků toho vzácného, sladkého nektaru. Jeho tělo se otřáslo slastí. Chuť a vůně Zerovy krve hladila jeho smysly. Bylo to, jako kdyby polykal silné opium. Jazykem olizoval okolí pořezání a lapal drobné kapky, které náhodně utekly. Rána byla poměrně hluboká a silně krvácela. Byla zřejmě hlubší, než Zero původně zamýšlel. Kanameho jazyk i rty se staly jemnějšími, když si uvědomil, že Zero sténá bolestí. Ta jeho vlastní se zmenšila a on byl znovu schopný myslet. Závoj rudé mlhy před jeho zrakem pomalu mizel.
„Zero,“ zamumlal jméno toho, kdo se vystavil tak lehkovážně smrtelnému nebezpečí. Špičkou špičáku si poranil jazyk. Několik kapek své krve nechal vtéci do Zerovy rány. Schopnost hojení v jeho krvi umožní zrychlit regeneraci tkáně a hlavně zastaví krvácení. Poté se snažil jemně očistit okraje zranění a zároveň použít dostatek slin na otupení bolesti. Tato schopnost byla u všech upírů vrozená. Usnadňovala jim krmení na nedobrovolné kořisti.
Zerovo bolestivé sténání bylo nyní slabší, jak se jej snažil dusit v sobě. Nicméně cítil, jak bolest z řezné rány pomalu slábne. Nespouštěl oči z Kanameho. To, jak se choval, jej šokovalo. On opravdu olizoval jeho krev vytékající z rány a polykal ji.
„Kaname?“ oslovil jej nejistě. „Jsi v pořádku?“ Kupodivu ani teď, přesto všechno, co právě zažil, neměl strach. Zvláštní.
Chvíli bylo ticho. Pak se pokojem rozlehl tichý, nevěřícný smích.
„Kaname?“
„Cos to sakra udělal?“
„Co?“ nechápal Zero.
„Co mělo tohle znamenat?“ Kaname pustil jeho ruku a nadzvedl se. Podíval se Zerovi zpříma do tváře.
„?“
„Mohl jsem tě zabít, ty pitomče,“ zašeptal Kaname. Ano, mohl. A stačilo by tak málo… Ne, nechtěl na to ani pomyslet.
„!!“ Slyšel správně?
„Z-zabít?“ Zerovi se zadrhl hlas. Ano, udělal něco hodně ošklivého a podlého a zasloužil potrestat, ale zabít?
„Nemyslíš, že to je trochu moc?“ Nervózně zamrkal. „Já vím, že jsem to trochu přehnal s tím provazem a tak, ale –“ Ale stejně se teď nemohl zbavit dotěrné myšlenky, že Kaname není tak úplně normální. Takže – že by přeci jen nějaký úspěch? Popravdě, nelitoval toho, co udělal.
„Ale?“ opakoval po něm Kaname.
„Ale zabít?“ zavrtěl se pod ním Zero.
Kaname sebou trhnul. Zero evidentně nechápal. A on mu to musí nějak rozumně vysvětlit, protože tohle se nesmí stát znovu.
„Nemyslím úmyslně,“ začal Kaname trochu neochotně. Nelíbilo se mu, že musí Zerovi lhát. Proč to musí být tak složité?
„Hádám, že – “ Nedořekl. Zero se pod ním znovu zavrtěl. Kaname se kousl do rtu. Skoro zasténal. Byl vzrušený, ale pochyboval, že by to Zero pochopil. A pokaždé, když se o něj Zero otřel, to jen zhoršil. Takže, jestli ho nechce znovu vyděsit...
„Musíme ošetřit tvé předloktí,“ zamumlal a rychle sklouzl z postele.
Váha a teplo ze Zerova těla zmizely. Díval se za Kanamem jak odchází do koupelny a kromě zmatku cítil, jakoby mu náhle něco strašně chybělo. Zavřel oči. Ne, ještě stále si to nechtěl přiznat. Nemohla to být pravda, protože kdyby ano, pak už dávno prohrál.
Kaname pustil studenou vodu a omýval si obličej. ‚Ten kluk je šílený,‘ hučelo mu v hlavě. ‚Ne, špatně, ne Zero, ale jeho nevědomost. Jeho neznalost. Ta je tak strašně nebezpečná a ve spojení se Zerovou zvědavostí skoro až smrtelná.‘ Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit.
„Vzpamatuj se,“ napomínal se. „Nemůžu jej jen tak znásilnit po té, co jsem ho skoro kousnul,“ mumlal si pro sebe. Strnul. ‚Co-na co jsem to sakra teď myslel? Znásilnit ho? To už jsem se vážně zbláznil?!‘ Sklonil se víc a strčil hlavu pod kohoutek celou. ‚To chce pořádně zchladit,‘ dumal, zatímco mu ledová voda máčela vlasy a stékala po krku za tričko.
Hluk u dveří upoutal jeho pozornost. Zvedl se a lehce předkloněn zatřepal hlavou ve snaze dostat v rychlosti kapky vody pryč. Pootočil se a po paměti vypnul vodu. V mokrých pramenech vlasů zazářily kapky. Zvedl ruku a pomalu si je odstranil z obličeje. Přitom se díval na Zera, který měl ve tváři výraz naprostého vytržení a krůček po krůčku se k němu blížil.
‚Proč jsem se šel podívat? Měl jsem zůstat, kde jsem byl,‘ fňukal Zero pro sebe. Ale už bylo pozdě. Jakmile uviděl Kanameho, nedokázal od něj odtrhnout zrak. Omámeně se díval na třpytivé kapky odlétající z tmavých vlasů. A ty, které zůstaly… Když se Kaname k němu natočil, uviděl pootevřené rty, ze kterých právě v ten moment slízla špička jazyka zatoulanou kapku. A když si přejel rukou přes obličej – ten pohyb byl plný svůdnosti… Udělal krok vpřed. Pak druhý a pak další. Pomalu, váhavě, ale nezadržitelně.
Úplně uchvácen tím pohledem se zadíval do Kanameho přivřených očí. Jejich výraz nedokázal rozluštit. A také se od nich nemohl odtrhnout. Byly tak uhrančivé… Krůček po krůčku se k němu přibližoval, aniž by se dokázal ovládnout. Něco jej ke Kanamemu táhlo a on s tím nemohl nic udělat. Vše, co se až doteď stalo, jako by neexistovalo. A jediné, po čem toužil právě teď, bylo dotknout se ho. Cítit jeho teplo. Jeho ruce. Jeho dech. Políbit jej…
„Zero?“ vydechl Kaname. Slyšel Zerův přerývaný dech a cítil vzrušení, kterým se naplnil vzduch v koupelně.
„Kaname,“ zašeptal Zero, který byl teď již v jeho těsné blízkosti. Jemně položil své dlaně na Kanameho tváře a stáhl si jej k sobě. Slastný sten vyklouzl z jeho úst, když se jejich rty spojily. Když překlenul i tu poslední maličkou vzdálenost, která je dělila.
Kaname neváhal a odpověděl. Objal jej a těsně k sobě přivinul. Tato vlastní vstřícnost nebyla u Zera až tak obvyklá a on ji nechtěl promarnit. Jejich rty se navzájem hladily a ani jeden z nich nepřešel k agresivnějšímu líbání. Bylo to jako tanec. Lehké, procítěné doteky, které předávaly teplo a náklonnost, kterou cítili. Jemné sání rtů a spousta drobných vzájemných polibků na lehce rozevřené rty toho druhého.
Kaname zasténal. Jeho vzrušení, které se mu stěží podařilo ledovou vodou potlačit, se vrátilo v plné síle zpět. Rukou sjížděl Zerovi po zádech dolů, až zastavil se na jeho měkkém pozadí. Aniž by přerušil nádherný tanec jejich rtů, přitiskl si Zerovy boky k sobě a jemně se o něj otřel. Zero se lehce prohnul.
„Ah, Zero…“ Ano, ano, tohle bylo tak příjemné, mazlení bylo tak skvělé. Moci jej mít… ‚Stačí si ho jen vzít,‘ ozval se zlomyslně hlas někde v jeho podvědomí. ‚Teď tě chce, nezastaví tě. Můžeš ho mít. Jeho tělo, jeho mysl. Nebude se bránit. Víš to.‘
„Ne!“ odtrhl se Kaname s výkřikem od těch poddajných, ochotných rtů. Z toho hlasu jej mrazilo. „Ne, to ne,“ zašeptal. Nemohl. Nesměl. Mohlo by se stát cokoliv. Cokoliv!
Oddálil jejich těla tak, aby se nedotýkala. S čelem opřeným o Zerovo rameno zhluboka dýchal. Zero musí vědět, jak moc je pro něj teď nebezpečný. Musí! Ale ještě předtím….
„Já chci jen tebe Zero, jen tebe a nikoho jiného. Pamatuj si to. Ať už se stalo nebo stane v budoucnu cokoliv, musíš vědět, musíš si pamatovat, že ty jsi jediný, koho chci. Už navždy.“
Zero na něj vyjeveně koukal. ‚Proč Kaname tak náhle přestal? A co bylo tohle - vyznání?‘
„Kaname? Co se děje?“ Tak moc se mu to líbilo a Kanamemu evidentně také, tak proč - ?
„Vysvětlím ti to,“ zamumlal zničeně Kaname. Proč jen musel vytvořit to zatracené pouto? Proč?! Nic z toho by teď nemusel řešit. Nic by nehrozilo, kdyby se milovali.
„Pojďme zpět, převážeme konečně tu ránu,“ pustil Kaname Zera. Vzal lékárničku a zamířil z koupelny zpět do pokoje.
„Nebolí to,“ hlesl za ním Zero. ‚Co se děje? Tak najednou?‘ Když Kaname nereagoval, vyšel za ním.
Mezitím Kaname vyndal z lékárničky obvaz a krytí. Věděl, že s největší pravděpodobností by už stačila jen náplast, protože rána se díky jeho krvi rychleji léčila, ale nemůže to být na škodu. Když se Zero stále velmi nejistý posadil vedle něj, vzhlédl a usmál se.
„Přestal jsem kvůli sobě, nechci ti ublížit. V poslední době je pro mě těžké se v tvé přítomnosti ovládat.“ Sklonil hlavu a začal ovazovat Zerovo předloktí. Jak si myslel. Už to ani nebylo potřeba.
„Řekni mi, jak jsi přišel na ten nápad chtít mě léčit krví?“
„Takže jsi skutečně nemocný?“
„Co jiného jsi myslel, že jsem?“
„Eh,“ kousl se Zero do jazyka. „Ne, to nic.“
Kaname se na něj zpod vlasů podíval. Nepochyboval už o tom, co si Zero myslel, že je. Jen tomu ještě nevěřil, a proto přišel. Aby si to ověřil. Proto ta krev. Takže teď musí on, nejen ve svém vlastním zájmu, podat důvěryhodné vysvětlení.
„Tak? Jak?“
„No, vlastně –, “ kroutil se Zero a horečně přemýšlel, co by měl říct. O upírech se tedy rozhodně zmiňovat nehodlal. „To ty léky a tak, víš?“
„Hm?“
„Je to trochu hloupé,“ zajel si Zero prsty do vlasů rukou, kterou mu právě Kaname doovázal. „Po rozpuštění obarví ty tablety vodu na červeno. A i když je chuť vážně hnusná, em, promiň,“ omlouval se, když viděl, jak Kaname nadzvedl obočí, „tak jsem si nemohl nevšimnout výrazné slané a železité příchuti, kterou ten nápoj má,“ vysvětloval Zero neochotně a očima neklidně těkal z Kanameho na postel a zase zpět. „A já jsem četl, že existují lidé, kteří trpí nemocí, při které musí občas vypít malé množství krve, třeba králičí, aby se jejich zdravotní stav zlepšil.“
Když se Zero zmínil o králičí krvi, Kanamemu zacukaly koutky. Ale Zero jej svým náhradním vysvětlením opravdu překvapil. Ano, o této nemoci lidí už také slyšel. Nicméně podle jeho informací, byli tito lidé vždy dlouhodobí dobrovolní dárci nebo partneři skutečných upírů, kteří pili jejich krev a na oplátku jim poskytovali pár kapek své upíří krve, aby zůstali zdraví a silní. A jak se zdálo, tohle byl vedlejší efekt tohoto spojení.
„Tak jsem si myslel, že kdybych ti třeba dal trochu té své, tak by ti to také mohlo pomoci,“ skončil Zero se svým vysvětlováním. Sám se až musel divit, jak se z té záludné otázky dokázal vykroutit.
„A podle toho, jak jsi reagoval, asi takovou nemoc máš nebo ne?“ Když Kaname stále nic neříkal, dodal: „Jen pořád nechápu, jak by tohle mělo být nebezpečné. Jde přeci jen o trochu krve, není to, jako bych ti ji dal všechnu.“
‚A to je právě ten problém, Zero,‘ zavrtěl hlavou Kaname sám pro sebe. ‚Ty mi ji nechceš dát všechnu, jenže když na to přijde, já se tě nebudu ptát.‘
„Jsi velice všímavý,“ usmál se na něj Kaname. „Tvá teorie je zajímavá. Ale měl bys vědět, že pokud se něco týká krve, pak je to vždy velmi nebezpečné.“
„Pořád nechápu proč,“ odfrkl Zero.
„Máš pravdu v jedné věci. Jsem, jak ty říkáš, nemocný,“ začal Kaname splétat svou další malou pololež. „Vlastně i všichni mí přátelé, kteří zde spolu se mnou studují, mají tento problém. Ovšem nedoporučoval bych ti, abys jim dávat pít svou krev.“ Nemohl si pomoci, musel to dodat. Sice pochyboval, že by to Zero udělal, zvláště po té, co prožil, ale už jen samotná představa, že tu sladkou, voňavou tekutinu pije od něj někdo jiný než on sám, jej přiváděla k zuřivosti.
„Jistě že ne,“ ohradil se Zero popuzeně. Jak by jim to asi tak řekl? ‚Tak jsem tady, vytáhněte brčka a můžeme začít?‘ Navíc by jej to nikdy ani nenapadlo, že.
„Problém nemoci, o které jsi četl je hodně podobný tomu našemu. Ale je tu jeden podstatný rozdíl, Zero. Někdy se může díky okolnostem stát, že naše léky nestačí. Potom se naše sebekontrola rozpadá a stáváme se pro okolí velmi nebezpeční. A pokud se v tu chvíli někde blízko nás někdo nachází, můžeme mu opravdu hodně ublížit.“
Kaname se na chvíli odmlčel, ale když viděl, jak vyjeveně Zero kouká, rychle pokračoval.

„Ne, že bychom chtěli, to samozřejmě ne. Přirovnal bych to tak trochu ke stavu, kdy jsi pod silnými léky nebo jsi opilý a uděláš věci, které ve skutečnosti vlastně ani dělat nechceš. Ale v tu chvíli, kdy to uděláš, si toho nejsi vědom. Proto své chování nemůžeš ovládnout. No a v tomto stavu samozřejmě také nedokážeš rozlišit, jestli ta osoba, která v daném nebezpečí je, je cizí, neznámá nebo ti je drahá a záleží ti na ní.“
Znovu se odmlčel. Díval se na Zera, který z něj nespouštěl oči. Pak tiše dodal.
„Pokud se v naší blízkosti vyskytne osoba se silně krvácejícím zraněním, pak ztrácíme kontrolu skoro okamžitě. Je velmi těžké vysvětlit, proč se tak děje. Ale věř mi, když říkám, že se může stát, že se ten dotyčný ocitne ve smrtelném nebezpečí.“ Nebyla to až tak úplně pravda, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, aby Zero pochopil.
Zero se pokoušel rychle zpracovat informace, které dostával. Takže to znamenalo, že tenkrát Kaname ztratil kontrolu? Zero se zamračil. ‚Ale jak ji tedy zase získal?‘
„A jak tu kontrolu dostanete zpět, když léky nestačí?“ vyslovil nahlas to, na co myslel.
Kaname mlčel. Studoval Zerův výraz tváře a přemýšlel, jak odpovědět. Nebyl si jistý jeho reakcí, když řekne pravdu. Ale když v tomhle zalže, Zero to s největší pravděpodobností velmi rychle zjistí.
„Krví, Zero,“ zašeptal. „Skutečnou krví.“
Chvíli bylo ticho. Dívali se navzájem na sebe a ani jeden nic neříkal. Oba se zabývali svými vlastními myšlenkami.
„Kolik?“ odvážil se zeptat Zero.
„To je různé,“ uhnul Kaname pohledem. „Záleží na spoustě okolností, které k tomu stavu vedly. Někdy stačí jen maličké množství, které nás vyvede z toho dočasného šílenství.“
„A jindy –“
„A jindy to tu osobu může stát život,“ dokončil Kaname za něj. „A proto se už nikdy přede mnou úmyslně nezraňuj. Je to, jako bys hrál ruskou ruletu.“
Obrátil zrak zpět k Zerovi. Byl bledý a pohled měl trochu strnulý. Kaname zvedl ruku a jemně jej pohladil po tváři. Zero sebou při tom doteku znatelně trhl.
„Bojíš se mě?“ zašeptal přidušeně Kaname.
„Ne, jistěže ne,“ odpověděl nepřesvědčivě Zero. Měl v hlavě ještě jednu otázku, ale neodvažoval se ji položit. Možná, že ve skutečnosti nechtěl znát odpověď. Přesto na něj neodbytně dotírala. ‚Jak Kaname? Jak někomu vezmeš jeho krev?‘
„Vidíš, proto to skrýváme. Lidi to děsí a bojí se nás, i když není proč, pokud všichni znají pravidla a nesnaží se náš problém zvětšit. Třeba tak, jako jsi to udělal ty. Z tohoto důvodu také máme zvláštní režimu výuky, ale to ty už víš.“
„Ale,“ Zerův pohled sjel na jeho ovázané předloktí, „ale tobě to teď pomohlo nebo ne?“
„Ano,“ pousmál se Kaname, „ale nebylo to potřeba. Byl jsem v pořádku.“ Naklonil se k Zerovi a zvedl mu bradu. Přinutil jej podívat se mu do očí.
„Vlastně jsem spal. Co ty provazy Zero?“ stočil Kaname náhle řeč jinam.
„…,“ zalapal Zero po dechu. Kaname jej zastihl zcela nepřipraveného. Uhnul.
„Chci pravdu.“
„Fajn, tak pravdu,“ načepýřil se Zero. „Ty a ten blonďatý kluk, ten tvůj kamarád,“ začal naštvaně, ale hlas se mu vzápětí zlomil. Nechtěl na to vzpomínat. „Neměl jsi mě nechat si myslet, že ti na mě záleží,“ zašeptal. „Proč jsi byl tak milý, Kaname? Proč jsi o mě tak stál, když to pro tebe byla jen hra?“
Bolest z té vzpomínky byla opět tu. A Kaname ji v těch nádherných, fialových očích, které zbožňoval, zřetelně viděl. Natáhl se a přitiskl si Zera k sobě. Jemně jej hladil po vlasech.
„Pamatuješ, co jsem ti řekl v koupelně?“
„Ty myslíš – ah, jo, ano.“ Jak by na to mohl zapomenout? Na něco, co znělo jako vyznání?
„Pak není dál co vysvětlovat. Takuma je kamarád, nejlepší jakého mám, ale pořád jen kamarád. Zachytil jsem jej, když skoro omdlel. Měl nízký tlak a moc prudce se postavil.“
Zero jej váhavě objal zpět. ‚Je to, co mu Kaname říká opravdu pravda? Mohl vše jen špatně pochopit? To co viděl?‘ Byla to lákavá představa odhodit pochyby za hlavu a uvěřit. Uvěřit tomu, čemu si přál věřit tak moc.
„Myslíš to vážně?“
„Nevěříš mi?“ Kaname jej od sebe lehce odstrčil.
„Já nevím. Nevím, co si mám myslet,“ odvrátil se Zero pryč.
„Ty jsi jediný, koho chci, Zero a nikdy tomu už nebude jinak.“
Chvíli bylo ticho a pak se Zero otočil zpět. Pátravě se díval Kanamemu do tváře a hledal v jeho očích něco, co by mu řeklo, že je to lež. Jen další hra. Ale našel v nich pouze něhu a náklonnost. Stejnou, jakou cítil sám.
„Chci ti věřit, Kaname. Tak moc chci,“ zašeptal.
Kaname už nic dalšího neřekl. Místo slov znovu nabídl teplou náruč a tiše doufal, že jeho tělo mluví srozumitelnější řečí. Jazykem, kterému Zero porozumí, kterému uvěří.
--------------------------------------------------

Bylo pozdní odpoledne, když Zero opouštěl Kanameho pokoj. Celou tu dobu strávili ve vzájemném objetí. V hřejivém teple svých těl a jemných, milujících polibcích.
Kaname se snažil, jak nejlépe uměl Zera přesvědčit, že všechnu bolest, zlost a prázdnotu, které kvůli Takumovi a jemu cítil, může nechat odejít. Že to jsou jen zbytečné, klidný spánek beroucí, nepravdivé pocity. Že není třeba se trápit, protože pro něj existuje pouze on, Zero.
Když za Zerem zaklaply dveře, Kaname doufal, že porozuměl. Uvěřil. Nechtěl už nikdy vidět ten prázdný, studený a neosobní výraz v nádherných očích osoby, kterou miloval.
Tiché klepání jej vytrhlo z myšlenek.
„Kaname?“ ozval se zpoza dveří hlas Takumy. „Můžu dál?“
„Jistě,“ zlehka se ušklíbl Kaname. Úplně zapomněl, že vůně Zerovy krve musela probudit všechny jeho kamarády. Přesto se ho ani jeden z nich neodvážil vyrušit, dokud u něj v pokoji Zero byl. Nebo třeba ve chvíli, kdy byla ta lákavá vůně nejsilnější.
Takuma vstoupil do pokoje a odkašlal si. Viděl Kanameho na posteli a ve vzduchu ještě i po těch několika hodinách, zachytil prchavé zbytky pro ně tolik mámivé vůně.
„Er, Kaname…“
„Nekousl jsem ho,“ skočil mu Kaname do řeči, když viděl, jak se Takuma kroutí a neví, jestli a jak se zeptat.
V obličeji Takumy se objevila nejprve úleva a hned potom nechápavý výraz. Ani nemusel nic říkat, aby Kaname pochopil.
„Ne, vážně ne,“ opakoval s povzdechem. „To on sám. Udělal si to sám,“ vysvětloval.
„Co?“ vypadlo z Takumy zaraženě.
„Hm?“
„Co si udělal sám?“ zopakoval Takuma nechápavě Kanameho slova.
„Poranil se. Přesněji řečeno – řízl.“
Takuma nevěřícně vyvalil oči. „Řízl se? Jak? Proč?“
„Byl jsem překvapený stejně jako ty, Taku,“ usmál se Kaname. „Vypadá to, že Zero ví, ale sám tomu odmítá uvěřit. Jsem si jistý, že sem přišel, aby si svou teorii ověřil.“
Když Takuma neodpovídal, jen stále mlčky zíral, Kaname pokračoval.
„Zero si myslí, že jsem upír. Všechno, co se až doteď stalo, tomu nasvědčuje.“
„Co tím myslíš? Co se jako stalo? Jak by mohl vědět…?“ Jeho hlas se pomalu vytratil. Jestli si to Zero opravdu myslí, pak by víkendová návštěva Kanameho rodičů a jeho dědečka mohla dopadnout naprostým fiaskem. Pokud by se prořekl – raději na to ani nechtěl myslet.
„Neboj se, dokud tomu neuvěří, je on i my v bezpečí,“ dodal rychle Kaname, když viděl, jak Takuma zbledl. „On sám vymyslel skvělou lež, kterou jsem využil při vysvětlování, když jsem jej nad sebou chytil s krvácejícím předloktím.“
„??“
„Odteď my všichni trpíme nemocí lidí, kteří musí jednou za čas vypít malé množství skutečné zvířecí krve, aby se jejich zdravotní stav udržel v normálu. A proto, aby to bylo opravdu jen jednou za čas, užíváme naše léky,“ ušklíbl se a zarachtal krabičkou s krevními tabletami, kterou vytáhl z kapsy kalhot.
Skoro se začal nahlas smát, když viděl, jak jeho kamarádovi spadla čelist. Takuma se dovlekl ke stolu a sesul se na židli.
„Cokoliv. Hlavně, že je to uvěřitelné a návštěva proběhne bez problémů.“ Trochu se uvolnil. Černé scénáře v jeho hlavě pomalu mizely. „Už to ví Kain a Aidou?“
Kaname se na něj přemýšlivě díval a chvíli neodpovídal. Tihle dva, vlastně hlavně Kain již nějakou dobu zaměstnával jeho myšlenky.
„Ještě ne,“ odpověděl konečně, když si Takuma nervózně poposedl. „Popravdě, nejsem si tak úplně jistý, jestli v tom, co se v noci stalo, nemají prsty úmyslně. Aspoň Kain.“
„Kaname?“ vytřeštil oči Takuma. Už slyšel, co se v noci stalo. Vyprávěl mu to Kain. Taky řekl, že Kaname o všem ví, takže není proč si dělat starosti, protože si je jistý, že Kaname zařídí, aby si Zero myslel, že to byl jen sen. Pokud mu tedy nevymaže vzpomínky. Když mu to Kain vyprávěl, zněl sice pobaveně, ale že by něco takového udělal úmyslně? Tomu se dalo věřit jen těžko.
„Nemyslím Kaname, že by Kain udělal něco takového. Není lehkomyslný, to oba víme. Nikdy by nás ani sebe takto neohrozil. A navíc, Kain přeci nikdy nedělá nic bez důvodu,“ objasnil Takuma.
„No právě,“ zamumlal Kaname. „To je to. Kain nedělá nic bezdůvodně.“
Ovšem Kaname se nemohl zbavit dojmu, že když už se do toho Zero připletl, Kain situace využil a to zcela úmyslně a vědomě. ‚Co by tím ale mohl sledovat? Chtěl ho vyděsit? Zastrašit? Nebo mu chtěl ukázat skutečnost? Dát vodítko, aby začal hledat? Připravit ho na – na budoucnost?!‘
Když Kanameho myšlenky doputovaly až sem, otřásl se. Je možné, že by Kain skutečně chtěl Zera připravit na to, co může přijít? Kvůli němu? Vážně se Kain o něj takto z pozadí stará? A to jej přivádí zpět k myšlence –
„Kolik toho Kain o mě a Zerovi vlastně ví?“ vyslovil to, na co myslel.
Takuma, sám na chvíli ztracen ve svých vlastních úvahách, zvedl hlavu.
„No,“ řekl váhavě a zvažoval, jestli to má Kanamemu říci otevřeně. Ale nakonec, Kaname se jej sám ptal, takže -
„Já myslím, že všechno,“ odpověděl nahlas a zřetelně a sledoval, jak se v Kanameho očích objevily dva velké otazníky.
„Všichni z nás to vědí, Kaname. Tvůj zájem o toho kluka je zřejmý. A že to není jen bezvýznamná hra, dokázala nedávno tvá vlastní reakce.“
„Všechno?“ vydechl Kaname šokovaně. „Úplně všechno?“ Copak chodí s klapkami na očích, že si ničeho nevšiml?
„S tím úplně, si nejsem až tak jistý,“ opravil se Takuma. „Ale jestli je pravda, jak sám říkáš, že to Kain udělal úmyslně, pak se domnívám, že ví opravdu úplně všechno.“
Kaname nevěděl, co říct. Až doteď byl přesvědčený, že o jeho krevním poutu se Zerem ví pouze Takuma.
„Jak by to mohl zjistit?“ zeptal se a zavřel oči. ‚Že by z vůně Takumovy krve, která se od určité doby linula z jeho pokoje? Ale to přeci může znamenat spoustu věcí,‘ přemýšlel. ‚Jako například, že v Takumovi našel zalíbení nebo třeba jen dočasný rozmar čistokrevného…‘
„Víš stejně dobře jako já, že Kain je plný překvapení. Navíc, jsi jeho přítel a on se o své přátele stará,“ usmál se Takuma.
„Máš pravdu,“ oplatil mu Kaname úsměv, „Kain už nejednou překvapil.“
„Tak - už je čas?“ odbočil náhle Takuma a zvedl prázdnou sklenici stojící na stole.
„Ah, ano, jistě,“ povzdechl si Kaname a myslí mu proběhla vzpomínka na opojnou, horkou Zerovu krev. ‚Byla tak vyjímečná,‘ pousmál se a olízl. Měl pocit, jakoby její živé teplo ještě stále cítil na jazyku.
Takuma se zarazil a nechápavě na něj koukal. Když si to Kaname uvědomil, omluvně pokrčil rameny a sklonil hlavu. Nemohl si pomoci. ‚Jsem vážně ztracený.‘
Takuma se vrátil z koupelny poměrně rychle a lehce se třesoucí rukou podával Kanamemu sklenici, až po okraj naplněnou rudou tekutinou. Kaname ji s díky přijal a bez dalšího otálení nápoj ochutnal. Jeho chuťové pohárky rozechvěla strhující chuť, která jej ponoukala polknout další a další doušek, dokud nebyla sklenka prázdná.
„Díky Taku,“ vydechl.
„Už půjdu,“ usmál se Takuma. Musel přiznat, že když Kanameho takto viděl, opravdu jej to rozrušovalo. ‚To je tím kousnutím,‘ opakoval si v duchu stále dokola. ‚A taky tím, že je čistokrevný. Všichni jsme přeci přitahováni k čistokrevným, ne?‘
Rychle se vydal ke dveřím, když jej Kaname znovu nečekaně zadržel.
„Asi bys měl vědět ještě něco,“ začal Kaname pomalu. „Není to zatím ověřené, ale je tu zřejmě problém, který celou tu záležitost s krevním poutem komplikuje.“
Takuma zvedl obočí. Jak by se něco takového mohlo ještě víc zkomplikovat? I když si byl jistý, že nechce slyšet odpověď, přesto se slabým hlasem zeptal.
„Kaname?“
„Vypadá to, že Zero je neprobuzený lovec.“
--------------------------------------------------

Tma. V hlavě i před očima. Přál si, aby dostal paličkou do hlavy a až se probere, tak aby zjistil, že to byl jen ošklivý sen. Jenže žádná rána nepřišla, a když byl schopný znovu vidět, jediná jistota, kterou měl, bylo, že tohle je stále skutečnost. Realita. Šílená, příšerná, ale pořád realita.
„C-cos to říkal?“ zakoktal se. Tohle přeci nemohla být pravda. „Jak jsi na něco takového proboha přišel? Chceš, abych dostal infarkt?!“
„Jak jsem řekl, nemám to ověřené. Musím se nejprve sejít s ředitelem Crossem a zjistit, jestli něco neví. Myslím, že on by měl o Zerovi vědět všechno. Aspoň doufám.“
„Jak?“ zopakoval Takuma. Něco Kanameho na tuhle nebezpečnou myšlenku muselo přivést.
„V noci Zero použil jedno z kouzel lovců.“
Takuma měl pocit, jako by mu srdce přestalo bít. „Co?“
„Fungovalo.“
„Ne, ne, počkej Kaname, nemůžeš se mýlit?“ zaúpěl přiškrceně a přál si, aby to tak bylo.
„Doufám v to, ale nevěřím.“
„Kaname?“
„Chtěl jsem, abys to věděl.“ Kaname se díval do Takumovy bledé tváře a smutně se usmál.
„Ale jestli je to pravda, tak pak vy oba, ty i Zero – “ Byl až příliš vyděšený, aby tu myšlenku dokončil, ale Kaname tu odvahu měl.
„Je to smrtící past, Taku.“
--------------------------------------------------

Zlatavé paprsky ranního slunce pronikly do Zerova pokoje a probouzely spícího chlapce. Jeho tvář zdobil úsměv, jako by se mu něco pěkného zdálo. Rysy byly uvolněné a řasy se jemně chvěly.
„Kana…,“ rozevřely se drobně rty, aby pustily sen i do skutečnosti. Nicméně, díky zvuku svého hlasu se Zero probudil. Dvě fialové duhovky, až doteď skryté za víčky se pozvolna odkrývaly. Stále měly zasněný, šťastný výraz.
Náhlé zvonění budíku jej okamžitě přivedlo k plnému vědomí. Škubl sebou a přál si, aby ten zatracený budík vybuchl. Vidina doznívajícího snu zmizela.
Neochotně se zvedl a vypnul jej. A po té, co s velkým úsilím shromáždil potřebné oblečení do školy, když vylezl z postele, se odplížil do koupelny.
--------------------------------------------------

„Zero!“ zavolal na něj na cestě do třídy ředitel Cross.
Zero se překvapeně otočil za zvukem hlasu. ‚Kde se tady bere?‘ podivil se.
„Řediteli, zdravím,“ oplatil mu pozdrav na půl pusy.
„To dnes máme krásně, nemyslíš?“ pokoušel se Cross o konverzaci.
„Hm,“ vysoukal ze sebe Zero. ‚Co asi chce?‘
„Jak se cítíš? Už žádné zdravotní problémy?“ švitořil ředitel dál a sjel po něm pohledem. „Co to máš na krku? Zranil ses?“ povytáhl Cross jedno obočí. Ne, že by nevěděl, co pod tím krytím a náplastí Zero má, ale s šátkem se mu líbil víc.
„Eh, to nic není,“ pospíšil si Zero s odpovědí a pro jistotu o krok ustoupil, kdyby se náhodou ředitel rozhodl provést jeden ze svých rychlých pohybů.
„Jak myslíš,“ usmál se Cross a stočil řeč jinam. „Předal jsi včera Kanamemu tu obálku?“
„J-jasně, jasně, že předal,“ nechtěně se zajíkl Zero. To, jakým způsobem ji od něj Kaname dostal, nemusel ředitel vědět, ale už jen zmínka o včerejším odpoledni mu způsobovala rozporuplné pocity. Při vzpomínkách na první půlku jeho pobytu v Kanameho pokoji jej mrazilo a u druhé půlky měl pocit, že shoří.
Cross se díval na Zera a všiml si, jak mu lehce růžoví tváře. Usmál se. Věděl, že Zero u Kanameho byl, protože právě před chvílí dostal žádost, zda by se u něj Kaname mohl odpoledne zastavit. Rád by prý krom dokumentů, které od ředitele dostal, probral ještě něco osobního. Cross vůbec netušil, co by mohlo být tak naléhavého, že to chtěl Kaname řešit osobně, ale neměl s tím problém. Vlastně, byl zvědavý. Co se asi mohlo stát?
„A jak se Kaname má? Nepozdravuje mě?“ škádlil Zera a úsměv se mu rozšířil, když viděl reakci. Zero překvapeně vykulil oči, aby je vzápětí zlostně přivřel.
„Jak mám sakra vědět, jak se má? A ne, nepozdravuje,“ odsekl a bez rozloučení se okolo něj prořítil.
„Já si to myslel,“ utrousil pobaveně Cross a pokračoval v chůzi opačným směrem, než Zero.
--------------------------------------------------

Škola se vlekla jako vždy, když se těšíme na něco, co má přijít až po ní. Zero se nemohl dočkat konce výuky a když konečně ten čas nastal, spěchal na oběd a pak do parku akademie, kde doufal, že by mohl narazit na Kanameho.
Slunce se loudalo k obzoru a odpoledne přecházelo v podvečer, ale Kanameho nikde nezahlédl. Dokonce se během těch nekonečných procházek jednou zatoulal až pod okna Kanameho pokoje, ale nahoru si netroufl. A to i přesto, že si všiml, že závěsy nebyly spuštěny přes okno, takže Kaname evidentně nespal. Kde jen mohl být?
Zero po včerejšku tajně doufal, že by mohl na Kanameho venku narazit a při té náhodné příležitosti jejich setkání by se s ním pustil do hovoru a možná, že by se spolu mohli i projít. Když na to teď zklamaně myslel, připadal si trochu trapně a uboze. ‚Chovám se jak osel,‘ zavrtěl hlavou, jakoby sám nechápal, co že to vlastně dělá.
Prodlužující stíny mu připomněly, že by se měl vrátit na pokoj a připravit se na zítřek. ‚To Kanameho uvidím určitě,‘ napadlo ho a koutky mu zacukaly do úsměvu.
„Bože!“ zaryl si prsty do vlasů. Tohle už začínalo být vážné. ‚Měl bych se vzpamatovat dřív, než se někde ztrapním,‘ pomyslel si a zahnul vpravo, směrem k hlavnímu vchodu do jeho ubytovny. Vzápětí se překvapeně zarazil.
V posledních záblescích světla zahlédl před vchodem postávat světlovlasého chlapce. Byl k Zerovi otočen zády a podle všeho na někoho čekal. Zero se rozhlédl a když neviděl nikoho okolo, tiše se přikradl a přikrčil za jeden ze vzrostlých, okrasných keřů, odkud měl na čekajícího dobrý výhled. Po chvíli čekání z budovy vyšla tmavovlasá postava. Zero by ji poznal mezi tisíci. Držení těla, styl chůze, délka vlasů. Kaname!
Po kratičké chvíli štěstí, která jej zaplavila, že jej přeci jen dnes potkal, se dostavily neodbytné pochybnosti. Kaname byl zřejmě u ředitele, ale proč na něj ten druhý kluk čekal? Taky jej poznal, ty světlé vlasy a jemné pohyby si bude pamatovat už navždy. Ichijo.
Jakmile Kaname vyšel, Ichijo se k němu vrhl a s radostným výkřikem na něj skočil. Kaname, který to zřejmě nečekal, jak Zero vydedukoval, udělal dva kroky dozadu, než znovu nabral rovnováhu a poté chlapce objal s úsměvem zpět. Zero pevně stiskl rty. Byl moc daleko na to, aby slyšel, co si ti dva povídají, ale dost blízko, aby vše viděl naprosto jasně. A to i navzdory šeru, které se nezadržitelně snášelo.
„Ten prolhanej zmetek,“ procedil skrz zuby a sevřel ruce v pěst. „Tak nejlepší kamarád, jo?!“
„Ano, velmi blízký,“ ozvalo se za Zerem pobaveně šeptem.
Zero s vyděšeným „Yep!“ nadskočil a bleskově se otočil. Na krok od něj stál téměř o hlavu vyšší kluk s červeno-hnědými vlasy, které vypadaly, že i teď, skoro ve tmě, svým způsobem září.
‚Kain!‘ blesklo Zerovi hlavou.
„Jsou opravdu zvláštní,“ promluvil znovu tiše Kain. „Barva je velmi neobvyklá.“ Naklonil se trochu blíž k Zerovi, aby se mohl podívat víc z blízka do těch široce rozevřených, vylekaných očí.
„Kain?“ vydechl Zero a jeho prvotní úlek se ani v nejmenším nezmenšil. Srdce mu splašeně bušilo v hrudi a v mysli se začaly neuvěřitelnou rychlostí míhat obrazy, o kterých ještě stále nevěděl, jestli je zařadit mezi sny nebo kam vlastně.
„Pst, Zero, tiše,“ položil mu Kain zlehka dlaň na hruď a užíval si tvrdý, rychlý tlukot jeho srdce. „Nebo ho Kaname uslyší a zjistí, že jsi tady.“ Kain se bavil. Zřetelně cítil, jak ve vzduchu explodoval skutečný Zerův strach od chvíle, kdy si uvědomil, kdo že to před ním stojí.
„Co uslyší?“ zašeptal Zero a poděšeně ustoupil před Kainovým dotykem o krok zpět, ale narazil na keř, takže vlastně nebylo, kam by uhnul. Kainova ruka na jeho hrudi zůstala.
„Tvé srdce, Zero. Kaname má velmi citlivý sluch,“ usmál se na něj Kain a poodhalil své bílé zuby.
Zero pevně sevřel Kainovo zápěstí ruky, která se jej dotýkala, jakoby to bylo záchranné lano, bez nějž by spadl. Cítil teplo, které z dlaně proudilo a svým způsobem jej to uklidňovalo alespoň natolik, aby nezačal křičet a neutekl jako malý kluk.
„Jak by mohl? Je tak daleko…,“ začal slabým hlasem Zero, ale ztichl, když viděl, jak se k němu Kain sklání.
„Cítím ho na tobě,“ zavrčel Kain těsně u jeho ucha. Sklonil se ještě níž, až k Zerově krku a zhluboka se nadechl. „Máš neobvyklou vůni, Zero,“ zašeptal. Na okamžik se odmlčel. Jeho smysly zaznamenaly přibližující se kroky. Dlaň opustila Zerovu hruď a místo toho jej Kain pevně chytil za bradu a naklonil ji vzhůru. Jeho obličej a oči byly tak blízko, až Zerovi připadalo, že ty ohromné duhovky barvy lávy samy o sobě hoří. A on nemohl udělat nic, aby se z tohoto zajetí dostal.
„Nezapomeň,“ ucítil Kainův horký dech na svých rtech. „To nebyl sen, Zero!“
Syčivý šepot a pak už nic. Byl pryč. Oči, dech i ten pevný stisk. Zbyl jen Zero a jeho vlastní strnulost. Sesul se do keře a dosedl na zem. ‚Co to zatraceně mělo být?‘ V očích jej začaly pálit slzy. ‚Bože, byl jsem tak vyděšený! Nemohl jsem se ani pohnout, natož něco udělat!‘ Na bradě stále přetrvával Kainův dotek. Ale nebyl vůbec hřejivý, jako když se jej Kain dotkl prvně, na hrudi. Ne. Při tomto druhém doteku Zera zalila úzkost. Přitiskl si ruku na místo na krku, kde se jej skoro dotkly Kainovy rty. V tu chvíli, když se k němu Kain sklonil, necítil nic než děs. Skutečný pocit hrůzy, stejný, jako tehdy. V tu noc.
Dvě velké slzy vyklouzly z jeho očí, když je zavřel. Už nepochyboval. Přesně, jak to Kain řekl. Nebyl to sen.
‚Ale to, co tehdy v noci viděl – byla to ta nemoc, ke které se mu Kaname přiznal? Řekl přeci, že jí trpí všichni. Ale co ty tesáky, které Kain měl? A jak to souvisí s tím vším ostatním? Co se mu zde Kain snažil říct? Proč vlastně chtěl, aby věděl, že to, co se stalo, bylo skutečné? I přestože to vypadalo tak neuvěřitelně? A co myslel Kain tím, že Kaname uslyší tlukot jeho srdce? Nebo to, že ho na něm cítí? Koho? Kanameho? Jak asi?‘
Další slza sjela po bledé tváři. Mysl se potřebovala uvolnit z šoku, který zažila a tohle se zřejmě zdálo jako nejlehčí a nejrychlejší způsob, jak toho dosáhnout. ‚Proč jsem byl tak vyděšený? Kain mě nijak neohrožoval, tak sakra proč?!‘
„Kaname,“ zašeptal Zero a přál si znovu být v tom teplém, bezpečném a uklidňujícím objetí, na které si pamatoval ze včerejšího dne. ‚Bezpečí,‘ usmál se ztraceně do slz. Ano, s Kanamem se cítil v bezpečí. A nic, ani Kanameho nemoc, ani skutečnost, že jej viděl pít svou vlastní krev, to nezměnilo. Dokonce ani to bláznivé podezření, které měl, že Kaname není člověk. Protože jak se zdá, přes to všechno, jej pořád chce. Stále stojí o Kanameho pozornost, přítomnost, o jeho objetí a polibky, o jeho doteky, jeho teplo a náklonnost… Protože on stojí o -
„Kanameho lásku,“ vydechl překvapeně.
--------------------------------------------------

„Pěkné odpoledne, řediteli Crossi,“ pozdravil Kaname, jakmile po zaklepání vešel do kanceláře, kde už na něj ředitel čekal. „Doufám, že moc neobtěžuji. Zabere to jen chvilku,“ usmál se na něj a sedl si do nabízeného křesla naproti Crossovu stolu.
„Ale kdeže, Kaname, u mě jsi vždy vítán,“ oplatil mu Cross vřelým úsměvem. „Kromě toho musím přiznat, že jsem velmi zvědavý, o jakou osobní záležitost jde,“ vybafl hned vzápětí.
‚Správně, hned k věci,‘ ušklíbl se Kaname, což Crossovi samozřejmě neuniklo.
„Ah, odpusť starému muži jeho slabost,“ upustil ředitel velkou krokodýlí slzu a nasadil provinilý výraz, „ale já si prostě nemůžu pomoct.“
„To je v pořádku, není třeba formalit,“ odtušil Kaname a ohledně té zvědavosti jej napadlo, že tu mají Zero a Cross společnou.
„Dobře, dobře, takže-?“ vrátil se do ředitelovy tváře zpět nedočkavý výraz.
„Ehm,“ odkašlal si Kaname, „chtěl bych se zeptat na něco ohledně Zera,“ řekl konečně a při tom se na Crosse pozorně díval.
„Zera?“ opakoval po něm ředitel stále lehkým, nezávazným tónem, ale Kaname si všiml okamžité změny ve výrazu jeho očí. Staly se ostražitější a pozornější. Hravý, zvědavý výraz z nich zmizel.
„Stalo se něco? Jestli se choval hrubě, tak jej samozřejmě potrestám,“ nasadil Cross otcovský výraz.
„Ne, nic takového. Musím říct, že se Zerem spolu vycházíme velmi dobře,“ ujistil jej rychle Kaname.
„Tak to jsem rád,“ oddechl si naoko ředitel a pohodlně se opřel. „Jak ti tedy mohu pomoci?“
„Víte, teď když mají přijet mí rodiče a dědeček Takumy, chtěl bych se jen ujistit, že mám správné informace, aby nedošlo k nějakému zbytečnému nedorozumění,“ prokousával se Kaname k tomu, co jej ve skutečnosti zajímalo.
„Ano?“ naklonil ředitel zlehka hlavu na stranu. I přes úsměv na rtech získal jeho obličej vážný výraz.
„Jak sám víte, naše rasa je velmi opatrná. Je málo tak vstřícných lidí, jako jste například Vy, řediteli,“ zvážněl i Kaname. „A proto se chci ujistit přímo u Vás, jakožto ředitele této akademie,“ odmlčel se na okamžik Kaname a odhodlával se konečně vyslovit, co skutečně chtěl vědět, „ že zde opravdu nejsou žádní lovci.“
Ředitel zamrkal. Medovo - oříškové oči se za kulatými skly brýlí nepatrně přivřely. Nicméně, vědom si toho, kdo před ním sedí, nedal na sobě ředitel znát žádnou další reakci.
„Jsem si jist, Kaname, že mé ujištění je jen pouhá formalita. Určitě ty sám a já věřím, že i tví rodiče, jste důkladně prověřili veškeré dostupné informace o této škole a o studentech, kteří ji navštěvují.“ Cross sepnul ruce na desce stolu. „ A to včetně mě a mé minulosti,“ dodal po chvíli ticha.
„Ah, promiňte prosím způsob, jakým jsem se zeptal,“ zavrtěl se Kaname maličko v křesle. Tento rozhovor mu byl krajně nepříjemný, ale on to musel vědět. A stejně tak i Takuma, který na něj nyní určitě netrpělivě čeká na pokoji. „Nechtěl jsem se nikoho dotknout nebo urazit a omlouvám se, že mé otázky mohou vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Jen jsem si chtěl ověřit, že to tak skutečně je.“
„V pořádku, Kaname. Kdybych byl ve tvé pozici, také bych byl velmi opatrný. Konec konců, oba máme starost o naše blízké,“ usmál se znovu ředitel, ale zůstával vážný. „Mohu se ti zaručit, že zde na akademii nejsou žádní aktivní lovci.“
„Pak děkuji. Jsem rád, že jsem se nemýlil,“ začal se zvedat Kaname. Cross jej následoval a obešel stůl. S nepatrným ulehčením si sundal brýle a jemně čistil sklíčka.
„Pokud bych ti mohl zodpovědět jakoukoliv další otázku, Kaname, pak neváhej a obrať se na mě. Rád pomůžu,“ vyprovázel jej ředitel ke dveřím.
„Pak tedy ještě jednu maličkost, jestli můžu,“ zadíval se Kaname znovu do Crossových, nyní plně odhalených očí. „Co neaktivní nebo neprobuzení lovci?“
To bylo nečekané. ‚Neprobuzení?‘ zabušilo Crossovi v hlavě. Zadržel dech. Hrdlo se stáhlo, myšlenky začaly sprintovat. ‚Proto se ptal na Zera? Ale jak by se to mohl dozvědět?‘ Tyto skutečnosti byly přísně utajovány, aby se předešlo možným náhodným úmrtím těchto lidí. Ve většině případů to nevěděli ani přímo ti lidé, kterých se to týkalo. ‚Jako Zero,‘ pomyslel si Cross. Odkašlal si.
„Jediný neaktivní lovec jsem zde já, ale to není v příslušných kruzích žádné tajemství,“ nasadil si brýle spěšně zpět. S nimi na očích se cítil jistější. „Ale ty ses na začátku ptal přímo na Zera. Proč? Pokud by byl lovec, jistě bys to cítil.“
‚To je pravda,‘ pomyslel si Kaname, ‚jenže jen tehdy, pokud Zero není neprobuzený lovec. Protože pokud nejsou schopnosti lovce vědomě aktivovány, nelze je zaměřit. Vycítit. Nelze rozeznat, kdo je obyčejný člověk a kdo ne.‘
„Máte naprostou pravdu, řediteli Crossi,“ odpověděl Kaname s mírnou úklonou. „Ptal jsem se na Zera, protože mi někoho připomíná. Myslím, že se podobá někomu, koho jsem viděl na fotce jako lovce,“ vyhnul se Kaname skutečnému důvodu svého dotazu. „Ale to už teď není důležité,“ pousmál se. Cross mu už jeho otázku zodpověděl. I když se to snažil skrýt, jeho reakce byla víc než jasná. Kaname jen stále nechápal, jak mohl Zero použít kouzlo lovců, když vlastně ani neví, že lovcem je?
„Jsem rád, že jste si na mě udělal čas, řediteli.“
„Pak tedy pěkný večer, Kaname,“ vyprovodil jej Cross a zavřel dveře.
Tohle se mu vůbec nelíbilo. Kaname musel něco tušit, pokud to už nevěděl jistě. Zdálo se, že původní nápad spřátelit tyto dva chlapce nebyl až tak dobrý. ‚Přeci jen je Kaname čistokrevný,‘ pomyslel si a znovu si sundal brýle. Rozmrzele si třel kořen nosu. ‚Jak na to ale mohl přijít?‘
Přešel ke stolu a zatahal za šuplík úplně dole. Ani se nepohnul. Byl zamčený. Ušklíb se. Ano, ten šuplík byl zamčený už léta. Od té doby, co –
Ne. Takhle se nemohli po letech setkat. Ne po té, jak se rozešli. A už rozhodně ne v záležitosti týkající se někoho z rodu Kuran. Věděl o Yagariho prchlivosti. A také znal jeho nenávist k tomuto rodu, jejíž příčinou byl on sám. On. Kaien Cross.
„Toga…“
--------------------------------------------------

Kaname pomalu scházel schody. Mezi obočím se mu vytvořila jemná vráska. ‚Takže je to pravda. Zero je neprobuzený lovec.‘ Tato skutečnost teď na něj dolehla celou svou vahou. Nepotřeboval, aby mu to Cross potvrdil slovy. Z jeho leknutí, když se zmínil o neaktivních nebo neprobuzených lovcích, bylo náhle vše jasné. O to horší tedy byla skutečnost.
Zero žil jako obyčejný člověk a také se tak choval, naprosto nevědomý svých spících schopností. I přestože v jeho věku by už zřejmě šly tyto schopnosti stěží plně probudit, že se tak může za určitých okolností stát, se Kaname přesvědčil na vlastní kůži. Ale i po této události zůstal Zero dál neprobuzený. Stále je tedy obyčejný člověk. To ovšem nic nemění na tom, že někdo z jeho předků byl lovec a byl spojený s loveckou asociací. A přesně to byl ten problém. To byla ta past.
Kaname nepochyboval, že asociace stále dohlíží na tyto lidi, dokud se jejich krev díky následujícím pokolením se skutečně obyčejnými lidmi nezředí natolik, že již nejsou schopni své skryté dovednosti využít, ani kdyby chtěli. Což znamená, že i Zero je pod jejich dohledem a pokud se u něj něco změní….
Kanamemu přejel mráz po zádech. Nedalo by se to utajit. Ani kdyby chtěli. Na obou stranách bylo stále dost těch, kteří by se této příležitosti chytili. ‚Jako například Takumův dědeček,‘ zašklebil se Kaname. ‚První z vlků, který by mi skočil po krku.‘ Otřásl se. Věděl dobře, že starý Ichijo využije každé příležitosti, jak jej zkrotit. Jak jej svázat a ovládnout. Jak si podrobit čistokrevného v zájmu veřejného bezpečí. Bylo to neslýchané, drzé, opovážlivé, nicméně, ne nemožné. Historie promlouvala jasně. Ne nemožné.
Také lovci by okamžitě někoho poslali, aby celou záležitost prověřil. Někoho, kdo je svým postojem k jeho rase velmi dobře znám. Někoho schopného a nebezpečného.
Kaname se zastavil na konci schodiště. Všechno to bylo příšerné. Každá nově objevená skutečnost, na kterou náhodou narazil, byla horší a šílenější, než ta předtím. A to vše jen kvůli jedné jediné, zato však osudové chybě.
„Odpusť mi, Zero,“ zašeptal Kaname.
‚Zdá se, že za mou chybu jednou zaplatíme životem my oba.‘
--------------------------------------------------

„Kaname!!“ vytrhl jej z chmurných myšlenek nadšený výkřik, sotva vyšel ven z budovy. Vzápětí na něm přistál Takuma a pevně jej objal.
„Uh!“ snažil se Kaname znovu získat rovnováhu a zároveň udržet i nečekanou ozdobu na krku. „Takumo?“ oslovil jej překvapeně. ‚Nedomluvili se snad, že na něj počká v pokoji? A co ta náhlá radost?‘
„Díky, díky, díky, díky!!“ skoro fňukal Takuma šťastně. Trochu povolil své sevření a podíval se na Kanameho. „Volal Senri. Díky tobě dorazí už zítra spolu s tvými rodiči. To je skvělé! Tolik se těším!“
Kaname jej od sebe jemně oddálil. „Jsem rád, že to vyšlo. Aspoň tu už nebudeš sám,“ usmál se na něj smutně.
„Ah, ano, pravda,“ uvědomil si Takuma, jak nevhodně jeho nadšení právě vyznělo. V Kanameho tváři si mohl jasně přečíst odpověď na jejich původní dohad o Zerovi. Bylo zřejmé, že se Kanameho podezření potvrdilo.
„Promiň,“ špitl.
„Proč se omlouváš?“ pohladil jej Kaname po tváři. „Hřeje mě, když vidím své přátele šťastné.“
Takuma zachytil jeho klouzající prsty a přiložil si celou Kanameho dlaň na srdce. „Vždy jsem byl a vždy budu tvým přítelem, Kaname. Vždycky budu stát za tebou, ať už se stane cokoliv.“
„Díky, Taku.“
‚Ani nevíš, jak nebezpečná slova říkáš. Postavil by ses i proti svému dědečkovi, kdyby bylo třeba?‘ pomyslel si Kaname, když se společně vydali zpět na kolej. Náhle zbystřil. Jeho tělo se napjalo a začalo lehce brnět. Zhluboka se nadechl. Zero!
Kaname se zastavil a soustředil se na lokalizování Zerovy polohy. Jeho citlivé smysly okamžitě zaregistrovaly více znepokojivých vjemů najednou. Strach, sůl, tichá ozvěna rychle tlukoucího srdce. Prudce vykročil směrem, odkud to vše přicházelo, ale Takuma jej rychle chytil za rukáv.
„Kaname, prosím ne,“ řekl vážně, když se na něj Kaname popuzeně podíval. „Ještě jsi dnes - , však víš a navíc v současné situaci…“
‚Má pravdu,‘ zarazil se nerozhodně Kaname a tak nakonec vykročil stejným tempem spolu s Takumou, který jej už pustil. ‚Rozrušení jen posílilo mou touhu po Zerovy a po jeho neuvěřitelné, opojné krvi.‘
Když procházeli okolo okrasného keře, odkud bylo slyšet tichý, přerývaný dech a kde slanost ve vzduchu rapidně vzrostla, Kanameho hrudí projela prudká bolest. Pevně si k ní přitiskl pěst a začal zhluboka dýchat.
„Kaname?“ zašeptal starostlivě Takuma a s obavou sledoval jeho soukromý boj.
Kaname se na něj omluvně pousmál, ale pro jistotu nechal zuby pevně stisknuté k sobě. Přivřené oči se stočily zpět ke keři, který právě minuli.
‚Proč pláčeš, Zero?‘
--------------------------------------------------

Byla už hluboká noc, když se záclona otevřeného okna tiše pohnula. Zpoza ní se vynořil stín. Ve svitu hvězd se odrážela měsíčně bledá pleť, odhalená v nedopnuté košili do půl hrudi. Stejně tak zářila i tvář, která byla částečně skryta za tmavými vlasy.
Postava se tiše přesunula ke spící osobě na posteli. Její tiché kroky vydávaly měkký zvuk a odhalily bosá chodidla. Rubínový pohled prorazil noční tmu a dovolil tajnému návštěvníku obdivovat každou křivku a každý jednotlivý tah milované osoby před ním.
‚Řekni Zero, můžeš slyšet hlas mé duše, když tě volá a vábí k sobě? Když roní rudé slzy v zoufalé snaze tě k sobě připoutat? Když se vzpíná k doteku a v touze po objetí?‘
Postel se lehce zachvěla pod tíhou druhého, který si přisedl, aby mohl být blíž tomu, s kým byl tak těsně spjat.
‚Řekni Zero, můžeš vidět ten plamen ve mně, který hoří nikdy nepohasínajícím, spalujícím žárem? Oheň, který hřeje i pálí a jen ty jsi jeho pánem? Světlo, ukazující mi cestu k tobě, abych se neztratil v temnotě?‘
Bledá ruka se natáhla a něžně zvedla dlaň spícího. Zbožňující polibek ukradl i tichý vzdech.
‚Řekni Zero, můžeš cítit pouto, které nás pojí? Neviditelné vlákno, které obtáčí naše těla? Provaz, který svazuje duši a spoutává srdce?‘
Konečky tmavých vlasů jemně přejely po snící tváři, když se ty nádherné, nedočkavé rty přiblížily k těm růžovým. Zoufalý, toužící polibek je spojil v jedny.
„Miluji tě, Zero.“
Šepot se ztratil ve zvuku lehce vlající záclony. Nečekaný host odešel.
„Kaname?“ splynulo jméno z náhle opuštěných rtů. Víčka se chvějivě pootevřela a na kratičkou chvíli ukázala zasněné lila duhovky, aby je vzápětí znovu skryla.
„Kaname…“