V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 10 – Pár kapek stačí

Probudil ho nějaký zvuk. Nebo si to přinejmenším myslel. S pocitem prázdnoty v hlavě zvolna otevřel oči. Zaregistroval slabé světlo, ve kterém se začaly formovat obrysy jednotlivých předmětů. Zaostřil. Vleže na zádech rozpoznal dřevěné sloupky s volně visícími závěsy po stranách.
‚Hm? To je nějak povědomé.’ Zerova mysl se probouzela velmi pozvolna. Pohnul rukou a přejel po hladkém, chladivém povlečení. Ano, i tohle bylo známé. Kde jen –
Poznání do něj uhodilo rychlostí blesku. ‚Kaname! Je v jeho pokoji, v jeho posteli.’
Bylo to jako déjà-vu. Pokoj, postel….. Trhnul hlavou doleva a očima přejel prostor vedle sebe. Prázdno.
‚Co?’
Podíval se na druhou stranu směrem do pokoje. Nic. Pouze na stole stála napůl plná sklenice a vedle ležela malá krabička. Trochu neohrabaně se posadil. Zdálo se mu, že je nějak zpomalený. Tak nějak trochu mimo.
‚Kde může Kaname být?’ Spustil nohy z postele a postavil se. Zjistil, že je skoro celý oblečený, chybělo jen triko. Se zpožděním k jeho uším konečně dolehlo tlumené šumění vody. Aha, tak to byl ten zvuk, co jej vzbudil. Automaticky se podíval k oknu. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Takže –
‚No jasně,’ potřásl hlavou, ‚Kaname se sprchuje.’ Úplně zapomněl, že tento pokoj má vlastní koupelnu a ne jednu společnou, jako ty ostatní v jiných částech koleje. Chvíli bojoval se svou zvědavostí. Co kdyby nakoukl? Nejistě se vydal ke dveřím. Ovšem dřív, než se dotknul kliky, začaly se mu v mysli vynořovat útržky vzpomínek na předchozí noc. Překvapeně se zarazil. Bylo to skoro jako film. Film s bílými místy. Stáhnul ruku zpět a pokusil se soustředit. Ne, ať se snažil sebevíc, bílá místa zůstávala. Přejel si obličej dlaní. Malátnost jej naštěstí už opustila, ale pocit otupělosti nikoli. Zamračil se. ‚Co to s ním sakra je?’
Pomalu přešel ke stolu a sedl si. Znovu se pokusil vyvolat vzpomínky, co že se to minulou noc dělo. Pokud si dobře pamatoval, šli všichni čtyři do toho Domu. Díky praštěnému nápadu Yuki! Tam se rozdělili. Holky šly do horkých lázní a jeho a Kanameho zavedla nějaká žena do docela velkého pokoje. A pak – no jo, pak jej Kaname šíleně vyděsil.
„Idiot,“ zamumlal. Tak na tohle si vzpomínal opravdu dobře. Stále mu nebylo jasné, co jej tak vylekalo, ale z toho pocitu mu ještě teď vstávaly chloupky za krkem.
Jeho myšlenky běžely dál a Zero se začal lehce červenat. Že by rande? Sklenka vína a… Pohled mu nevědomky padl do míst, kde jej Kaname hladil. Bylo to příjemné, ale – ale nakonec se šli projít.
‚Hm, zvlášní,’ pomyslel si podrážděně. ‚Tady to začíná být trochu nejasné. Vlastně víc, než jen trochu.’ Od chvíle, co vešel do té chodby, se ze vzpomínek staly jen střípky. Kaname, tanečníci, Kaname, smích Yuki, Kaname a – on, jak křičí. Vlastně ani neví co. Jediné slovo, jehož ozvěna mu uvízla v hlavě, bylo víno.
„Víno,” opakoval si pro sebe. „Proč víno?“
Podíval se před sebe na stůl. Tekutina ve sklenici byla tmavě červená. Jako víno. Natáhl se pro ni a přivoněl. Nic necítil. ‚Víno bez vůně?’ Zvědavě přiložil sklenici k ústům a trochu usrkl. Téměř okamžitě se začal šklebit a prskat.
„Uvah! No to je odporný!“ Lehce slaná tekutina s železitou pachutí mu prodlévala v ústech. Trochu se dávil. ‚Ještě, že jsem se opravdu nenapil.’
Postavil sklenici zpět a zavadil o krabičku vedle. Zarachtala. Byla nedovřená a uvnitř prosvítalo něco bílého. Opatrně ji zvedl a otevřel. Uviděl malé, bíle, oválné pilulky. ‚Prášky!’ blesklo mu hlavou. Kanameho léky! Takže měl celou dobu pravdu, když si myslel, že je Kaname nemocný. ‚Ale co mu je?’ Vyndal jednu tabletu a prohlížel si ji. Nevypadala nijak zvláštně. Bylo na ní vyražené nějaké číslo, ale to mu stejně nic neříkalo. Předpokládal, že se tablety budou rozpouštět v tekutině, třeba ve víně, jako v té sklenici před ním. Asi proto, aby původní chuť nápoje aspoň trochu přebila pachuť léku.
‚Ale moc to nepomáhá,’ zašklebil se znovu, když si připomněl tu příšernou chuť. ‚Počkat! A co to víno ze včera? Nemohl Kaname – ’
Ne, ne, to chutnalo přeci dobře. Sice mělo nahořklý podtón, ale jinak bylo sladké, dobré. Usilovně se snažil připomenout chuť nápoje, který včera pil. ‚Kaname má víno podle všeho rád, a přesto si nenalil,’ dumal. ‚Ale proč by Kaname vůbec něco takového dělal? Proč by mu dával něco do vína?’
Zaraženě se podíval ke dveřím koupelny. Znovu se viděl, jak na něj křičí.
‚Mohl by Kaname opravdu -’ Vzápětí se vyděsil. Uvědomil si, že už nějakou dobu neslyší téci vodu. Ve spěchu se snažil krabičku s pilulkami zavřít, ale vypadla mu z rukou. Prášky se rozkutálely po stole.
„Sakra,“ zaklel. Rychle je posbíral a nacpal zpět. Krabičku hodil ke sklenici a pak si všiml, že dvě tablety ještě leží na stole. Bleskově je smetl do dlaně a vzápětí uslyšel, jak se otevírají dveře koupelny. Prudce se otočil.
‚Kaname!!’

--------------------------------------------------
Kaname vyšel z koupelny. Už věděl, že je Zero vzhůru, ale nečekal takovou reakci. Zero vypadal lehce vylekaně a provinile, i když se snažil okamžitě ovládnout. Nicméně, jeho ohlušující tlukot srdce mluvil dost jasně.
S úsměvem k němu přešel.
„Dobré ráno, Zero.“ Naklonil se a políbil jej.
Zero stále ještě v úleku z možného přistižení se nezmohl vůbec na nic, takže Kanameho ranní polibek prošel k jeho údivu i radosti bez problémů.
„Zero? Děje se něco?“ zeptal se zvědavě.
„Aa, ne, dobré ráno.“ Zero za zády pevně stisknul tabletky v pěsti. ‚Nesmím je upustit. Kaname nesmí vědět, že je mám. Já je vážně nechtěl vzít!‘ honilo se mu zběsile hlavou. Sledoval, jak Kaname zvedá sklenici s nápojem. Musel se hodně přemáhat, aby se nezačal šklebit. Kaname ji přiblížil ke rtům a pak se najednou zarazil. Podíval se na Zera a zlehka naklonil hlavu na stranu. Zřetelně cítil jeho vůni na okraji sklenice.
„Máš žízeň, Zero? Chceš napít?“ usmál se, ale jeho oči byly ve střehu.
„N-ne, já se omlouvám, vážně, nevěděl jsem –“ zajíkl se Zero. Pomalu vklouzl rukou do kapsy kalhot a pustil tabletky. „Promiň, neudělal jsem to úmyslně,“ napůl zalhal a sklopil zrak. Nenáviděl lhaní, ale přeci mu nemůže říct, že byl zvědavý, co ve sklenici je anebo že jej podezírá z toho, že mu včera něco přimíchal do pití.
Kaname položil sklenici, aniž by se napil. „Jak ti to chutnalo?“ Neunikl mu Zerův pohled mimo. ‚Zero je díky své zvědavosti sám sobě nebezpečný. Ale těžko může vědět, co to je, ne? Nebo k čemu to je,’ přemýšlel.
Zero váhavě zvedl zrak. Kaname stál těsně před ním. Raději o krok ustoupil. Vzápětí jej objaly pevné paže a Kaname si jej přitáhl k sobě. Zero před sebe v reflexu strčil ruce a opřel mu je o hruď. Podíval se do Kanameho očí. Zdály se zvědavé, ale také tak trochu číhavé.
„No, popravdě, bylo to hnusné,“ zamumlal.
Kanameho objetí se uvolnilo a pokoj se naplnil jeho hlasitým smíchem. „Tak to máš teda pravdu.“ Pustil Zera úplně a vrátil se pro sklenici. Vypil ji na jeden nádech. ‚Zato ty chutnáš neuvěřitelně,’ pomyslel si. Už podruhé během rána cítil, jak ta tupá bolest v jeho hrudi roste.
‚Zase. Do háje!‘
„Myslím, že bys měl jít Zero,“ zamumlal a obrátil k němu zády. Bolestný výraz zkřivil jeho tvář.
„Kaname?“ ozval se za ním nejistý hlas. „Jsi v pořádku? Totiž, chci říct, jasně, že nejsi v pořádku, jsi nemocný, ale - “ nedořekl Zero, když se k němu Kaname prudce otočil.
Nyní, již opět s naprosto hlídaným výrazem si jej Kaname pozorně prohlížel. Takže, on si myslí, že je nemocný? Skoro se mu chtělo smát a brečet zároveň.
„To je v pořádku Zero. Jen jdi.“
„Ne, počkej, jestli můžu nějak pomoci, třeba – donést vodu nebo rozpustit tabletu - “ Zarazil se. V hlavě mu zvonilo na poplach. ‚Ježiši, právě jsem se podřekl!‘
Kaname přimhouřil oči. Jeho zrak střelil na krabičku na stole a zpět na Zera. Sakra! Byl tak neopatrný! A zrovna s ním.
„Díky Zero, ale zvládnu to sám. S léky se to nesmí přehánět, ne?“ ušklíbl se. ‚A pomoci bys opravdu mohl, jen by se ti to asi moc nelíbilo,‘ vrčel si pro sebe.
Zero, teď už opravdu z toho všeho nesvůj spěchal k posteli, kde na zemi leželo jeho zmuchlané triko. Rychle si jej oblékl. U dveří si nazul boty.
„Tak zatím,“ zamumlal rozpačitě, když otevíral dveře.
„Počkej,“ ozval se najednou Kaname. Šel ke svému psacímu stolu a zvedl knihy, které tam ležely. „Myslím, že to budeš potřebovat,“ usmál se na něj, když mu je podával. Cítil, jak se bolest v hrudi v těsné blízkosti chlapce stupňuje, ale on se nechtěl kvůli tomu tak strašně omezovat. Poté, co si Zero v naprostém úžasu od něj knihy vzal, si jej přidržel za bradu a políbil. Poddajnost těch rtů byla tak lákavá! A jak se říká, že s jídlem roste chuť, tak ani Kanamemu jeden polibek nestačil. Dříve, než se mohl zarazit, stiskl Zera v pevném objetí s knihami mezi nimi a náruživě jej začal líbat. Sál ty růžové, měkké rty a vychutnával si třes, který projel Zerovým tělem, když pronikl svým jazykem do jeho úst.
Zerovo zasténání se smísilo s hlubokým hrdelním zvukem, který vyšel od Kanameho a který jej zároveň i probral z opojení. Cítil, jak se jeho tesáky prodlužují a pulzují a bylo mu jasné, že jeho oči musí být naprosto červené. Bolest v hrudi se pomalu měnila na plamen, který jej začal stravovat. Násilně a proti své vůli se od Zera odtrhl.
„Musíš jít,“ podařilo se mu dostat skrz pevně sevřené čelisti. Oči měl zavřené a hlavu skloněnou k zemi.
Zero neměl ponětí, co se děje. Ale bylo evidentní, že Kaname má bolesti. Vzal jej tedy jemně za ruku.
„Kaname – tvé léky – přinesu vodu – “
„Ne!“ vykřikl Kaname prudce. Vyškubl svou ruku ze Zerovy. „Jen jdi,“ zasténal.
Zero i přesto váhal.
„Tak už vypadni!!“ vyštěkl zoufale a jednou rukou si zakryl obličej, zatímco druhou se opřel o stěnu, aby dokázal stát.
Zero dál nic nenamítal a prudce se rozběhl pryč. ‚Zatracenej zmetek,‘ nadával uraženě v duchu. ‚Když nechce mou pomoc, nebudu se vnucovat!‘ Ale nemohl se zbavit obav. Neochotně připustil, že se na něj odpoledne stejně zajde podívat, jestli mu je lépe.

--------------------------------------------------
Třetí dveře před Kanameho pokojem se otevřely a na chodbu vyšel Takuma Ichijo. V uších mu ještě rezonoval výkřik jeho přítele a zároveň cítil tu děsivou auru, která se šířila z Kanameho pokoje. Ozvěna z rychlého běhu stříbrovlasého kluka, kterého letmo zezadu zahlédl, slábla. Zlehka si promnul spánky. V reakci na Kanameho auru jej pomalu začínala bolet hlava. Rychle došel až k jeho dveřím a zaklepal.
„Kaname?“
Z pokoje se ozval zvuk tříštícího se skla. Vzápětí se vzduch naplnil omamnou vůní. Krev čistokrevného! Ichijo odhodil etiku, která nařizovala, že nesmí do pokoje čistokrevného vstoupit bez vyzvání a vrazil dovnitř. To co uviděl, jej přikovalo k místu, kde byl.
Kaname seděl napůl zhroucený a zády se opíral o postel. Košile na hrudi byla rozervaná na cáry a Kanameho prodloužené nehty se zarývaly do jeho vlastní hrudi a drásaly ji. Oči pevně zavřené, hlava skloněná, tesáky v pootevřených ústech plně prodloužené. Rychlý, nepravidelný dech. Zeď napravo měla rudou, mokrou skvrnu a na podlaze pod ní ležely střepy z rozbité sklenice.
„Kaname!“ vykřikl Ichijo zděšeně. Strnulost jej opustila a on se k němu rozeběhl. ‚Co se tady proboha stalo?‘
Při zvuku svého jména vystřelila Kanamemu hlava vzhůru. Oči se otevřely a odhalily rudé, žhnoucí duhovky a výraz dravce.
Ichijo se zarazil. Byl ani ne metr od něj. „Kaname?“ zeptal se opatrně. ‚Je vůbec při smyslech?‘ ptal se Takuma sám sebe. Ale i kdyby ne, na ústup už bylo pozdě. Za prvé by nedokázal čistokrevnému utéci a za druhé by to stejně neudělal. Kaname byl jeho jediným, skutečným přítelem už od dětství a on mu pomůže, ať to stojí cokoliv.
Kanameho obličej se začal měnit. Oči pomalu dostávaly zoufalý výraz plný bolesti a divokost se ztrácela.
„Takumo,“ vydechl.
Ichijo k němu přiskočil a chytil ruku, která ještě stále rozrývala kůži na hrudi. Rychle si rozepnul vlastní košili a odhalil krk.
„Dovol mi ti pomoci, Kaname,“ zašeptal a upřeně se díval do jeho planoucích očí. „I když nevím, co se stalo, pomůže to aspoň trochu.“ Naklonil hlavu zlehka na stranu, aby mu umožnil co nejlehčí přístup.
Kaname vnímal hlas svého přítele a jeho přítomnost se vším všudy. Jeho instinkty šílely. Věděl, že potřebuje krev. Ale také věděl, že Takumova krev není ta, kterou potřebuje. Bál se, aby svému příteli neublížil. To bylo to poslední, co by chtěl.
„Udělal jsem chybu, Takumo,“ zasípal.
„Nejdřív pij, Kaname. Až se ti uleví, uvidíme, co se dá dělat.“ Ichijo se snažil znít klidně a rozhodně, ale začal se bát, o čem to Kaname mluví. Čistokrevní přece chyby nedělají.
„Mohl bych ti ublížit,“ podařilo se mu ještě zašeptat, než jej další vlna bolesti přemohla. S výkřikem vytrhnul svou ruku z Takumova sevření a zaryl si drápy do hrudi, která se stěží zhojila.
Ichijo v hrůze vytřeštil oči. „Ne! Pij! Pij Kaname!“ křičel vyděšeně a silou si přitiskl Kanameho hlavu ke svému krku. Ve zlomku sekundy po té co to udělal, ucítil krátkou, ostrou bolest, když mu Kanameho špičáky pronikly kůží. Silné paže objaly jeho tělo a strhly ho na rozdrásanou hruď. Zlověstné vrčení se vydralo z Kanameho hrdla a rty se hladově přisály k Takumově světlé pokožce.
Takuma jej začal jemně hladit po vlasech. Slyšel Kanameho hladové sání a cítil, jak rychle ho opouští síly. Jen doufal, že se Kaname zastaví dřív, než jej zabije. Po dalších patnácti vteřinách začal mít silný pocit malátnosti. Jestli Kaname nepřestane, brzy omdlí.
„Kaname.“ Tichý šepot unikl z Takumových úst. Ruka na Kanameho vlasech ztěžkla a přestala se hýbat. Místo toho tmavé prameny křečovitě sevřela.
„Kaname…Musíš přestat…Prosím…“
Bolest v Kanameho hrudi pomalu ustupovala. Teplá tekutina plná života proudila do jeho krku v hojném množství a tišila ji. Do jeho vědomí pronikl známý hlas.
…Musíš přestat…Prosím…
‚Ten hlas přeci zná. Tu vůni.‘ Polknul další lok a hledal. Ano, už tuto krev pil. Ví, komu patří. Je Takumy.
‚Takuma!‘ Kanameho oči se prudce otevřely. Opatrně, ale rychle se odtrhl od toho, kdo jej tak ochotně krmil. Rány se začaly ihned hojit, ale ne dost rychle, jak by to normálně mělo být. Cítil váhu těla ve svých pažích.
„Takumo?“ žadonil kňouravě. „Prosím, řekni, že jsi v pořádku.“
Ticho. Jemně od sebe svého přítele oddálil. Pozorně naslouchal. Takuma byl v bezvědomí, ale jeho srdce bilo silně a pravidelně.
‚Díky bohu,‘ ulevilo se mu. Opatrně se svým přítelem v náručí vstal a položil jej na postel. Shrnul mu vlasy z čela a pohladil po tváři.
„Ty blázne! Mohl jsem tě zabít…,“ šeptal, ale byl opravdu vděčný. „Děkuji ti, Takumo. Jsi opravdový přítel.“
Lehl si vedle něj a chytil ho za ruku. Zatímco čekal, až se jeho přítel zotaví a probere, přehrával si celé dnešní ráno.

--------------------------------------------------
Odpočíval vedle své lásky. Nemohl se vynadívat. Jako vždy. Studoval tetování, které měl Zero z noci na krku. Pokožka byla zhojená, nikde žádný otok nebo zarudnutí. Byl spokojený. Ale zároveň i znepokojený.
Spal vedle Zera zhruba šest hodin a za tu dobu se pětkrát probudil. Byl neklidný, Zerova přítomnost na něj tentokrát působila rušivě místo konejšivě. Pokaždé, když se mu podařilo usnout, jediné co viděl, byl Zero v kimonu, které odhalovalo části jeho těla. A vždy, když se k němu ve snu přiblížil, viděl sám sebe, jak proráží svými špičáky tu bledou kůži a vychutnává sladký nektar, skrývající se pod ní.
Probouzel se s hrůzou, že se to opravdu stalo. Vše působilo tak skutečně. Pro jistotu vždy Zera opatrně a jemně prohlédl. Jen tak trochu, aby jej nevzbudil. A znovu a znovu se mu ulevilo, když zjistil, že to byl opravdu jen sen.
Ale ani když byl vzhůru, mu Zerova přítomnost neposkytovala úlevu. Díval se na něj a slyšel, jak mu v žilách proudí ten mysl obluzující mok, po kterém tak prahl. Slyšel, jak na něj volá. Vnitřní zrak mu ukazoval lákavou tepnu na Zerově krku. A jeho touha po Zerově krvi rostla každým okamžikem.
Ráno už to nemohl vydržet. K nutkání se přidala tupá bolest v hrudi. Znal ji, příznak krevního chtíče. Jenže teď byla ta bolest nějak výraznější. Vstal a šel si dát krevní tabletu. Vlastně čtyři. To u něj bylo nezvyklé. Když totiž vypil první sklenici, ve které tabletku rozpustil, nepocítil vůbec žádnou úlevu. Naplnil tedy sklenici znovu a tentokrát tam místo jedné hodil tři. Vypil druhou sklenici zhruba do půlky, než pocítil mírnou úlevu. Postavil sklenici na stůl vedle krabičky s pilulkami a šel zpět k posteli. Jeho stříbrovlasý miláček nerušeně spal. Nevědomý, že by mohl být v nebezpečí. Ale i tento krátký pohled na Zera v něm znovu začal probouzet hlad. S tichým zaklením se rozhodl dát si sprchu.
Voda byla skoro studená. Neměl to rád, ale musel se vzpamatovat. Nemůže přeci takhle vyvádět pokaždé, když se k Zerovi přiblíží. Nakonec by se museli přestat vídat a to rozhodně nemínil dopustit. Voda jak se zdálo, opravdu pomáhala. Postupně se mu ulevilo, bolest mizela a i to nutkání se zmírnilo. Byl skoro hotov, když přes hluk vody zaslechl z pokoje nějaké zvuky.
‚Anděl se probudil,’ usmál se pro sebe. Tak to si musí pospíšit. Aby mu neproklouzl mezi prsty.
Vypnul sprchu a rychle se osušil. Oblékl si čisté věci, které si přinesl a nakrátko se zastavil u zrcadla. Překvapeně zamrkal. Pod očima měl slabé, temné kruhy a jeho duhovky neměly obvyklou barvu. Byly více do červena.
Otevřel dveře a opustil koupelnu. Zero byl u stolu, ale jakmile jej Kaname uviděl, pochopil, že jej asi přistihl při něčem, při čem neměl. Zero se to sice snažil maskovat, ale moc se mu to nevedlo. Navíc měl Kaname pocit, že Zerovi musí každou chvíli vyskočit srdce z hrudi. Nicméně to byla dobrá šance na přímý útok.
Došel až k němu a pozdravil. Pak jej políbil. Zero nijak nezareagoval. ‚No tak to musí být vážné,‘ přemítal Kaname pobaveně. ‚Copak jsi tu asi dělal?’
Když z něj konečně vypáčil aspoň pár slov, nestačil se divit Zerově rozpačitosti. Bohužel, tato blízká přítomnost Zera mu znovu začala připomínat jeho ranní problémy. Rychle vzal sklenici, aby se napil, když ucítil Zerovu vůni přímo na jejím okraji. Zarazil se. ‚Že by se Zero -?’
Podíval se na něj. „Máš žízeň, Zero? Chceš napít?“
Zerova lehce vyděšená odpověď jej nenechala na pochybách. A navíc, ten vyhýbavý pohled, když tvrdil, že to neudělal úmyslně – lhal? Ale proč by to dělal? Připomněl si noc. Že by si už vzpomněl? Na víno a ten zbytek? Ale to bylo nepravděpodobné. Pokud by tomu tak bylo, Zerova reakce by určitě nebyla tak vlažná, tím si byl jist.
Postavil sklenici na stůl. Je v tom něco jiného?
„Jak ti to chutnalo?“ Byl zvědavý na odpověď. A zároveň se bál, co dalšího by se mohl dozvědět.
Zdálo se, že si Zero není jistý. Dokonce před ním i ustoupil. Ale jeho odpověď smazala veškeré Kanameho obavy. Kdyby něco věděl, určitě by nebyl tak upřímný.
Těsná blízkost Zera v jeho objetí znovu zažehla neodbytné, vzrůstající nutkání okusit Zerovu krev. Pustil jej a vrátil se pro nápoj. Vypil sklenici na ex, ale nezdálo se, že by to fungovalo.
‚Byly tam tři tablety, sakra!’ Nebylo pochyb, že ano, chutnalo to hůř než obvykle. Do mysli se mu vkradla jedinečná chuť Zerovy krve. Vzápětí se ostře ozvala bolest v hrudi.
‚Už zase. Do háje! Musí jej odtud okamžitě dostat.’
Ale Zero měl evidentně jiný názor. Najednou začal mluvit něco o nemoci. Kaname se zarazil.
‚Nemocný? Myslíš si, že jsem nemocný? Tak to v tom případě na doživotí,’ pomyslel si posměšně.
Znovu se jej snažil přimět k odchodu. Ovšem v Zerovi se, jak bylo vidět, probudila pečovatelská stránka jeho osobnosti a on prostě nechtěl jen tak odejít. Když začal, že mu rozpustí tabletku, Kaname znovu zpozorněl.
‚Sakra! Byl tak neopatrný! Ale dokud si Zero myslí, že je nemocný, je vlastně všechno v pořádku.’
Zablekotal něco o tom, že se to s léky nesmí přehánět a musel se hodně snažit, aby nevykřikl, jak se bolest skokově zvětšila. Jeho tvář se zkřivila do úšklebku. Hádal, že to Zerovi pomohlo rozhodnout se odejít. Díval se, jak sebral triko a boty a odchází. Bylo mu líto, že by tak pěkně strávený společný čas měli takhle jeho vinou ukončit. Jen proto, že se nedokáže ovládat. K bolesti fyzické, se přidala i psychická. Ne, on nechtěl, aby Zero takhle odešel. Chtěl se jej dotknout, políbit na rozloučenou a říct, jak moc se těší, až jej znovu uvidí.
‚Jen jeden polibek,‘ sliboval sám sobě, když mu předával učebnice, které vzal ze svého stolu. Ale ve chvíli, kdy se dotkl těch rozkošných rtů, pochopil, že to nedokáže dodržet. Začal jej prudce, chtivě líbat. Bolest v hrudi se změnit ve stravující oheň. Aniž by si toho byl vědom, začal se ztrácet. To horké tělo, které tiskl, mohlo uhasit plameny, které jej stravovaly zevnitř. Stačí jen chvilka, jen drobné kousnutí, pár sladkých, rudých kapek.…
Divoké, šílené, nárokující si vrčení se mu vydralo z krku. Vyděsil sám sebe. Tuhle svou stránku neznal, nikdy ji nepotkal. Vždycky dokázal ovládat své přirozené pudy a chtíče. Byl v tom mistr. Ale tohle – to bylo za rámec jeho možností.
Plameny v jeho hrudi sílily. Bolest získávala na intenzitě. Jeho tesáky, oči, ruce – jeho základní instinkty byly v pohotovosti. ‚Co si sakra myslel? Musí ho odtud dostat, než jej napadne!‘ Sklonil se, aby mu Zero neviděl do tváře. Zavřel oči. Nesměl se prozradit!
„Musíš jít.“ Bože, to bolí.
Místo aby šel, chytil jej Zero za ruku.
‚Zbláznil ses?!‘ křičel na něj Kaname v duchu. ‚Jen jdi, než bude pozdě!‘
„Kaname – tvé léky – přinesu vodu – “
‚Ne! Ne! Ne! Jak dlouho se ještě dokážu ovládat?‘ Vyškubl svou ruku ze Zerovy. Ale on stále zůstával.
„Tak už vypadni!!“ vykřikl zoufale. Bolestí nehořela jen jeho hruď, ale už i břicho, krk, hlava, celé jeho já. Skrz žíly se mu tělem proháněl plamen a zakládal další a další trýznivé požáry. Nedokázal skoro ani stát. Chtělo se mu křičet.
‚Nakonec to skončilo hůř, než kdybych jej jen nechal odejít.’
Zabouchl dveře a sklouzl na podlahu. Nemohl jít. Plazil se po podlaze ke stolu pro sklenici a pak do koupelny pro vodu. Na to, aby si rovnou vzal tablety s sebou, zapomněl. Jeho mysl hořela stejně jako celý zbytek jeho těla a soustředit se na cokoliv vyžadovalo neuvěřitelné úsilí. Bolest jej stravovala svým žárem. S vypětím sil se dovlekl zpět. Cestou vylil skoro půlku naplněné sklenice, ale stále zbylo dost, aby se tablety rozpustily. Hodil je do ní, bylo mu jedno, kolik jich tam spadlo. Opřel se pro podporu o postel. Z očí mu kanuly slzy. Zhluboka se napil, ale místo úlevy se bolest znovu zvýšila. Nevěřil, že by to mohlo být ještě možné. V zoufalství mrsknul sklenicí o zeď, a aby nekřičel bolestí, kterou už nemohl obsáhnout, zaryl si drápy do hrudi a doufal, že jedna bolest přebije druhou. Ale i přes sebevětší trýzeň, kterou si způsoboval, plameny v jeho těle na své intenzitě neztrácely. Každá jeho žilka, každá jeho buňka hořela a on cítil, že se přestává ovládat. Jeho já v mysli mizelo a nahrazoval jej víc a víc základní, prvotní instinkt pro přežití.
A pak uslyšel své jméno. Někdo jej volal. Už byl skoro pryč, už se skoro vzdal. Očima dravce před sebou viděl světlovlasou postavu. ‚Takuma! Co tu dělá? Vždyť jej může zabít!’ Znovu začal bojovat. Znovu začal cítit. Znovu přijal plameny a stravující bolest.
„Takumo...“
Takuma mu evidentně chtěl pomoci. Ale bylo to tak riskantní. Jak má vědět, že jej při krmení nevypije do sucha? Že jej jeho přirozenost nepřemůže?
„Mohl bych ti ublížit,“ zasípal. Vzápětí jím projela další vlna bolesti. Už nedokázal jen sténat, byl na pokraji sil. Ale jeho křik byl pro Takumu jako příkaz a Kaname najednou zjistil, že má tesáky na jeho hladké kůži. Poslední, co si pamatoval, než znovu přišel k sobě, byl ten osvobozující pocit, když zaryl špičáky do jeho krku.
Podíval se s vděkem vedle sebe. Zdálo se mu, že zaznamenal pohyb. Takuma pomalu otevřel oči a když uviděl Kanameho, usmál se.
„Je ti líp Kaname?“ zeptal se tiše. Po velké ztrátě krve se cítil trochu slabý.
„Ano. Děkuji ti,“ usmál se Kaname také a pevně stiskl ruku, kterou držel.
„Rádo se stalo.“
„Odpočívej Takumo, vzal jsem si opravdu hodně. Dnes budeme ležet spolu v jedné posteli, jestli ti to nevadí. Jsem tvým velkým dlužníkem. Mohl jsi zemřít, víš to?“ káral jej tiše.
Úsměv na Takumově tváři se rozšířil. „Vím. Ale bylo to pro tebe, Kaname. A ne, nevadí mi to. Kdo může říci, že mohl beztrestně ležet v posteli s čistokrevným, aniž by byl jeho milencem?“
Kaname se pobaveně zasmál a pohladil jej po vlasech. „Jsem rád, že je ti dobře Taku.“
Chvíli se na sebe s porozuměním dívali. Když byli malí, strávili spolu takto mnoho chvil. Jejich vzájemné přátelství přerostlo spíše v bratrskou lásku.
„Nechceš mi něco říct, Kaname?“ zeptal se Takuma opatrně.
Kaname chvíli mlčel. Pak se rozhodl.
“Udělal jsem chybu, Takumo. Obrovskou chybu.”

--------------------------------------------------
Zero doběhnul do pokoje a nohou za sebou přirazil dveře. Pustil knihy z náruče na židli před stolem. Úplně na ně zapomněl.
„To bych tedy zítra ráno zíral,“ bručel si pro sebe.
Stále ještě zadýchaný se opřel dlaněmi o hranu stolu a předklonil se. Na to, jak brzy ráno bylo, už bylo neuvěřitelně vedro a dusno.
‚Není divu, že Kanamemu nebylo dobře, ať už má jakoukoliv nemoc. Tohle počasí moc nepřidá,’ přemýšlel. Ale i přesto, stále nu nebylo úplně jasné, co se vlastně Kanamemu stalo. Bylo to jako na houpačce. V jednu chvíli vypadalo vše v pořádku a chvíli na to se z bolesti skoro zhroutil.
‚Proč Kaname odmítá jeho pomoc? Proč mu nedovolí pro něj cokoliv udělat? Stydí se snad? Nechce, abych viděl jeho slabost? Ale proč? Vždyť jsme jenom lidi a nedokážeme být stále tak silní, jak bychom před ostatními chtěli vypadat.’
Byl Kanameho chováním zmatený. ‚A co mělo znamenat to fiasko na konci? Nejprve jej líbá, jakoby ani nechtěl, aby odešel, a vzápětí jej div nevykopne ze dveří.’
„Fmm,“ odfrknul si a pohodil hlavou. ‚Co se vlastně tak starám? Víc by mě mělo zajímat, proč si ze včerejší noci skoro nic nepamatuji.’
Ať na to myslel sebeusilovněji, stále se vracel do stejného bodu, od kdy to zřejmě začalo. Muselo to být tím vínem. Asi proto si také to slovo zapamatoval. A ta vzpomínka, jak na Kanameho křičí, musela být součástí toho. Jo, tohle si budou muset rozhodně vyjasnit. Ale až později, nejdřív si dá sprchu a mrkne se za Yuki. Zajímalo by ho, jak se holkám výlet líbil. ‚A taky,’ zadoufal ‚se snad Kanamemu do té doby udělá líp.’
Popadl ručník, kalhoty a spodní prádlo. Kartáček a pastu si tentokrát nebral, umyvadlo měl na pokoji, zuby si vyčistí až pak. Cestou do společných sprch stáhnul triko, které si tak spěšně před chvílí oblékl. Uvědomil si, že náhradní si nevzal. ‚No, co se dá dělat. Pro jednou se snad svět nezboří,’ protočil otráveně oči. ‚Stejně tu žádné holky nejsou.’
Sprcha byla příjemně chladná. Proudy vody masírovaly kůži a teplota probouzela jeho majitele k aktivitě. Vypnul ji a přejel si rukou vlasy. Konečně se v tom horkém ránu cítil svěží. Osušil se a s ručníkem přehozeným okolo krku a s věcmi přes rameno se loudal zpět na pokoj.
Když vcházel do pokoje, zatřásl hlavou a kapky vody se rozletěly do stran.
„Íííík!!“ ozvalo se vzápětí z leva.
Zero sebou trhl a uskočil. Ve svém pokoji opravdu nikoho nečekal.
„Yuki! Co tu děláš?“ vyhrkl.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“ zafňukala, ale na odpověď nečekala. „Přišla jsem ti poděkovat, že jsi s námi včera šel. Nádherně jsme si to s Yori užily.“
V mysli Zera se mihla nejasná vzpomínka na Yuki a Yori v jezírku. Zamrkal.
„A taky jsem na tebe chtěla vybafnout, ale tys mě zaskočil,“ smála se.
Další obrázek mu proběhl hlavou. Obě děvčata se k sobě tiskla u okraje lázně v jemném, mlžném oparu. Lehce se zamračil. ‚Co?’
„ Za půl hodiny bude snídaně. Ředitel Cross říkal, že upekl buchtu, kterou jsme ještě neměli, a doufá, že nám bude chutnat. Tak ať nepřijdeš pozdě!“ Píchla jej škádlivě prstem do břicha a vyrazila pryč.
Zero se za ní beze slova díval. V duchu se ušklíbal nad blízkou snídaní. Společná snídaně v neděli byl rituál, který se dodržoval, co si jen pamatoval.
‚Nová buchta bude jistě další z pokusů ředitele, jak vylepšit jeho kulinářské umění,’ posmíval se. Ne, že by nebyl vděčný za péči, kterou jim Cross dával, ale vaření opravdu nebylo jeho silnou stránkou.
‚Tak fajn, měl by sebou mrsknout, ať to stihne.’
Věci z ramene shodil rovnou do koše se špinavým prádlem. Ručník zavěsil na tyčku pod umyvadlem, aby uschnul. Popadl kartáček a pastu a vymačkal kousek pruhované hmoty na štětiny. Začal si čistit zuby a podíval se do zrcadla před sebou. Vzápětí vytřeštil oči. Kartáček mu vypadl z pusy. Pevně se přidržel oběma rukama umyvadla. Lehce natočil levou stranu krku víc k zrcadlu. Oči se zúžily do štěrbin. Náhlý výkřik plný zuřivosti otřásl chlapeckou částí koleje.
„KURANNN!!!!!!!!“

--------------------------------------------------
Takumu při Kanameho slovech zamrazilo. ‚Obrovskou chybu? Co tím proboha myslí?’
„Děsíš mě, Kaname. Mohl bys být konkrétnější?“ zeptal se s naléhavým tónem v hlase.
„A nechceš se nejdřív trochu prospat?“ pokusil se Kaname o úhybný manévr. Popravdě si nebyl jistý, jestli mu to má říct. Na druhou stranu, po té, co Takuma riskoval svůj život kvůli jeho krvežíznivosti, která se skoro vymkla kontrole, má plné právo to vědět, když chce.
„Ne, cítím se dobře. Jen do toho,“ pousmál se na něj jeho světlovlasý přítel.
Kaname si povzdechl. Kde má začít?
„Tak dobře,“ začal zničeně. „Řekni Takumo, co víš o krevním poutu?“
„No, asi to co všichni,“ odpověděl Takuma opatrně. ‚Kam tím Kaname míří?’
„A to je co?“ nedal se Kaname.
„Vytvoří se buď vzájemnou výměnou krve anebo poskytnutím krve upíra vyšší třídy třídě nižší. Nezáleží na tom, jestli je tato výměna dobrovolná. To proto, aby vznešení upíři se silnější krví dokázali bez dalšího vynakládání úsilí ovládat upíry nižší třídy a zároveň si zajistili jejich loajalitu,“ vzpomínal Takuma, co slyšel a co četl v knihách. „Pouta mohou ale vytvářet jen čistokrevní nebo vznešení s velmi silnou krví.“
„A dál?“
„Pouto může být jednosměrné, jako to, které se vytváří právě kvůli věrnosti upírů nižších tříd, kdy nadřazený upír má vždy kontrolu nad svými svěřenci. Nebo obousměrné, které vytváří dva, navzájem si blízcí upíři, většinou milenci. Říkám většinou, protože z historie víme, že takovýto druh pouta se dá zneužít.“ Takuma se odmlčel.
Kaname vedle něj se zavrtěl. „Správně. A kolik krve musí být použito, aby taková pouta mohla vzniknout?“ položil Kaname další otázku.
Takuma přemýšlel. ‚Kolik? Jak to má vědět? Nikdy nic takového nedělal. A pokud ví, ani se to nikde nezmiňovalo. Tedy, aspoň ne v těch knihách, které četl.’
„Ještě jsem to nezkusil Kaname, tak nevím,“ usmál se. „Ani si nevzpomínám, že bych se s odpovědí na tvou otázku setkal. Možná se to někde píše…,“ dumal. „Ty to víš?“
„A co jiné pouto než pouto mezi upíry?“ ignoroval Kaname jeho otázku.
Takuma se zarazil. ‚Snad nemyslí - ’ Jeho oči se rozšířily. Pomalu se zvedl do sedu. Kaname se posadil také.
„Kaname, to ne. To je zakázané. Takové pouto může vytvořit jen čistokrevný. Ale nikdy nemůže být jen jednosměrné, vždy je obousměrné. Je to velice nebezpečné pouto, protože ovlivňuje…“ Hlas Takumy se pomalu vytrácel. Široce rozevřenýma očima se díval na Kanameho.
„Ano, Takumo?“ tiše jej povzbudil Kaname.
„Protože smrtelně ovlivňuje čistokrevného i toho, s kým v takovém poutu je,“ dokončil Takuma.
„Člověka,“ vydechl Kaname.
„Ano, Kaname, člověka,“ opakoval Takuma a cítil, jak se mu najednou ztěžka dýchá. ‚To nemůže myslet vážně! Ne Kaname!‘
„Ne, řekni, že to není pravda,“ prosil Takuma tiše.
Kaname sklonil hlavu. Věděl, že je to velký problém. Ale on netušil, že by se to mohlo stát!
„Bylo to jen pár kapek, Takumo. Jen pár kapek. Žádné kousnutí, nic takového. Jen pár třpytivých kapek olíznutých z kůže,“ zašeptal Kaname a schoval obličej do dlaně. „Jen pár kapek….“
Takuma seděl strnule na posteli a zíral na Kanameho. ‚Ne, ne, to nemohla být pravda!‘
„Kaname - lidé v takovémto spojení s čistokrevným nikdy nezůstanou lidmi dlouho,“ zamumlal.
„Já vím, Takumo, já vím, ale s pomocí by se mi možná mohlo podařit zabránit nevyhnutelnému,“ zadoufal. „Ta bolest, kterou jsem cítil a která přerostla až do toho šíleného stavu – zvyšovala se jen, když jsem byl v jeho blízkosti.“ Kaname se podíval Takumovi zpříma do očí. „A po té, co jsi mi dal svou krev, se o hodně zmenšila. Neříkám, že zmizela, ale je na snesitelné úrovni.“
„Po přeměně jsou na nejnižší příčce v hierarchii naší společnosti. Jen krůček od šílenství,“ pokračoval Takuma dál, jakoby Kanameho neslyšel. „Upíři třídy D nemohou být ve vzájemném poutu s čistokrevným. Zabijí ho Kaname! Je to, jako bys mu podepsal rozsudek smrti!“ skoro křičel Takuma.
Kaname po něm skočil a srazil jej zpět na postel. „Myslíš, že to nevím? Myslíš, že si neuvědomuji, co se stalo? Veškeré následky, které to má? Ale s tvou pomocí k tomu nemusí vůbec dojít! Prosím, Takumo!“ třásl Kaname se svým přítelem. „Prosím,“ zašeptal zničeně.
Pustil jej. Jestli si až do teď neuvědomoval vše, co s tím bylo spojené, Takuma mu to právě objasnil. ‚Ale tohle se nesmí stát. Ne jeho Zerovi! Má lásko!’
Takuma se se slzami v očích díval na Kanameho. ‚Jak strašně to muselo bolet, Kaname? A jak moc to ještě bolet bude?’
„A co ty?“ špitl. Znovu se posadil a čelil svému příteli tváří v tvář.
Kaname zamrkal. ‚Já?‘ „Co tím myslíš?“
„Ta stálá bolest, která tě už stravuje, že nejsi s ním. Vždy jen krůček od šílenství z touhy po jeho krvi a z bolesti, když budeš v jeho blízkosti. A pokud jej přeměníš a oni se to dozví a zabijí ho, pak možná skutečné šílenství a život ve věčné temnotě někde za mříží poté, co zešílíš žalem z jeho ztráty…“
Takuma zavřel oči a slzy se skoulely po bledých tvářích. Kaname jej objal. Hladil světlé vlasy a snažil se, aby jej jeho vlastní pocity a strach nepřemohly.
„Ta bolest je trest, který mi bude vždy připomínat mou chybu. Čistokrevní nesmí chybovat. Pokud se tak stane, musí nést následky. Všechny. Jen prosím, pomoz mi vyvarovat se těch dalších chyb, které by mohly následovat. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Pokud ano, zabili by ho už jako člověka.“ Jeho šepot se zlomil. Pouhé pomyšlení na Zerovu smrt bylo nesnesitelné.
„Jistěže ano, Kaname. Pomůžu ti, jak jen budu moci. Tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ pousmál se smutně Takuma a vymanil se z Kanameho objetí.
„Ale řekni mi Kaname – jak? Jak vzniklo obousměrné pouto?“
Kaname se podíval dolů na své ruce.
„Jen jsem chtěl zabránit tomu, aby cítil bolest. Tak jsem mu, ehm, ve spánku, dal trochu své krve. Jeden doušek, nic víc,“ mumlal Kaname.
Takuma nechápavě zavrtěl hlavou. „Bolest? Jakou bolest?“
Kaname se na něj provinile podíval. ‚Kdybych nebyl tak majetnický, nic by se nestalo,’ blesklo mu hlavou. Ale na lítost už bylo pozdě.
„No víš, já….“
V tu chvíli jej přerušil silný, zuřivý výkřik, který díky jejich citlivým uším zněl opravdu hlasitě.
KURANNN!!!
Takuma nadskočil.
„Kaname?“
„Právě to zjistil.“
„Zjistil co?“
„Nechtěl jsem, aby cítil bolest poté, co jsem mu nechal vytetovat na krk můj rodový znak.“

--------------------------------------------------
Takuma vytřeštil oči.
„Cože si?“ vyhrkl nevěřícně.
„Byla to sázka,“ bránil se chabě Kaname. „Vsadili jsme se a já vyhrál. Tetování byla má odměna.“
Takuma na něj stále zíral. ‚Sázka? Tetování? Musí si dělat srandu!’ Věděl, jak majetničtí čistokrevní jsou, ale –
„A jak to, že zněl tak – ehm, naštvaně?“ nemohl si Takuma pomoci, aby se nezeptal.
„No, popravdě, v sázce to nebylo přesně definováno,“ ošíval se Kaname. Nemusel to vysvětlovat, ale Takuma mu pomohl a souhlasil, že pomůže i dál. Měl by tedy znát celou pravdu.
„??“ Otazníky v Takumových očích mluvily samy za sebe.
„Sázka zněla, že pokud vyhraji já, bude muset přijmout vše, co mu dám,“ vysvětloval Kaname.
Takuma si lehl a stáhl Kanameho k sobě.
„Můžeme si na chvíli odpočinout?“ zeptal se slabě.
Kaname se na něj překvapeně díval. Nečekal, že by se Takuma přestal vyptávat právě teď.
„Jistě…“
Takuma se posunul a opřel si čelo o Kanameho hruď. Byl zaplaven pocity. Štěstím, z Kanameho současné blízkosti, lítostí z Kanameho bolesti, vztekem na to, co se stalo a nedá se vrátit zpět, smutkem z toho, co nevyhnutelně musí přijít.
‚Musí přijmout vše, co mu dáš Kaname?’ přemýšlel unaveně. ‚Vsadím se, že nemá ani ponětí, co jsi mu vlastně skutečně dal.’
Takuma popotáhl a chytil Kanameho za ruku. Přitiskl si ji k hrudi. Kolikrát spolu takto usínali, když byli děti a to i přes jejich rozdílné společenské postavení.
‚Dal jsi mu sám sebe a společnou jízdenku do pekel.’ Slzy znovu vyklouzly zpod jeho víček.
‚A stačilo jen pár kapek krve…’