Z nemocnice mě pustili po třech týdnech, stejně jako ostatní z toho baráku, kterým nakukali, že došlo k nějakému uniku plynu, což byla pravda, ale tak trochu jinak. Za celou dobu, co jsem tam byl se náš zachránce David Hajman neukázal. Postaral se o mě, našel mě a dostal mě tam odtud, ale pak mě už v nemocnici nenavštívil a já nevěděl, jestli mám být rád nebo ne. Byl bych však lhář, kdybych neřekl, že mě to mrzí. Nicméně potom všem jsem se nejvíce cítil unavený, utahaný, a teď nemluvím o fyzické únavě, to mi doktoři říkali, že ještě budu, ale teď jsem se zmiňoval o psychické únavě.
Dojel jsem domů. Myslím do mého bytu, MÉHO bytu a tam mě přivítalo… nic. Měsíc a něco usazený prach a špína, několik neumytých sklenic, které jsem zapomněl před odchodem na misi dát do myčky, prázdná lednička a ticho. Klidné, hřejivé, známé, ale i těžké ticho. A já nechtěl nic jiného, než se rozvalit na křesle a čučet pár hodin do prázdna, ale nedostal sem příležitost.
Zul jsem si boty, ty jsem odhodil bez ladu a skladu vedle botníku, zabouchl dveře a odšoural se do obýváku, ale než jsem se stihl posadit, zazvonil mi mobil. Zalovil jsem v kapse u kalhot a mrkl na volajícího. David. Na chvíli jsem zaváhal, jestli nemám předstírat nedostupnost a všechno nechat na později, až se vrátím zpátky do práce, ale nakonec jsem to zvedl.
„Jak ti je,“ vybafl na mě bez žádného představení nebo pozdravu.
„Jo, unaveně, ale jde to,“ odpověděl jsem.
„Musím se ti omluvit,“ začal.
„Za co,“ zabručel jsem. Protože sakra skutečně za co? Za své pocity, za ty nemůže, jen mi o tom mohl možná říci před misí. Za to, že mi neřekl, že mu bylo vyhrožováno a mohl my povědět něco víc o své minulosti, ano možná by ledacos mohlo dopadnout líp, ale nemůžu říct, že jeho jednání nechápu a neučinil bych stejně.
„Nemohl jsem tě vidět,“ řekl David a nechal si přestávku na roztřesený nádech, a já přesně věděl, že si olízl rty a prohrábl vlasy. Nemohl vidět? Co to mele?! „Když jsem tě našel, já… nevypadal jsi na tom moc dobře. Tedy upřímně vypadal jsi naprosto strašně a já se bál,“ David si povzdechl. „Bál jsem se, že budeš další, koho ztratím, další koho jsem nedokázal ochránit. Vidět tě tak mě ničilo a ani jsem si nebyl jistý, jestli bys mě tam chtěl, potom všem.“
„To je v pořádku, nemusíš se omlouvat, ani to vysvětlovat,“ zavrtěl jsem hlavou, jako by to snad mohl vidět.
„Ne, ne, ne…“ z telefonu kromě Davidova hlasu jsem zaslechl ještě něco. Smích! „Já chci a také to není to jediné, za co bych se chtěl omluvit…“ David mluvil dál. Žvatlal nějaké hrozné kraviny o tom, že je zkušenější agent a že to celé je jeho vina. Omlouval se za své pocity a za to, že mi to neřekl. Seznam sebeobviňování a nestále říkání „promiň, za to všechno, co se stalo“, který zdánlivě neměl konce. Neposlouchal jsem. Místo toho jsem se soustředil na onen druhý zvuk v pozadí, smích kašel a tak. Byl jsem si jistý, že David není sám, má společnost. Odhadoval jsem ženu. „A na závěr bych chtěl říct…“
„Na závěr mi můžeš říct, kdo je ta kočka s tebou?“ skočil jsem mu do toho.
„Ty jsi mě neposlouchal co,“ došlo mu.
„Ani jediné slovo,“ přitakal jsem a David si unaveně povzdechl.
„Víš, že jsem si tenhle přednes trénoval,“ zaúpěl David. „Chtěl jsem ti říct, že je mi to všechno strašně líto a chápu, pokud si na mě neštvaný a možná budeš chtít odejít, najít si jinou práci, ale že na mé straně se nic nezměnilo a byl bych neskonale šťastný, kdyby byla jen možnost… šance, že bychom mohli být alespoň přáteli…“
„Davide, jsme přátelé, pořád, ale prosím, odpust si ty sentimentální ženský řečičky a místo toho mě pozvi na pivo. Jo, a taky mi řekni konečně, kdo je ta tvá společnost,“ protočil jsem očima.
„Jsme přátelé,“ David se úlevně zasmál. „Dobře, moje společnost, je vlastně to, proč ti volám. Poslechl jsem tě. Využil jsem tvoji rady a mezitím, co jsi byl v nemocnici, jsem hledal. Našel jsem ji a měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu,“ chrlil ze sebe najednou David neskrývaje nadšení.
„Jakou pravdu, koho si našel?“ nechápal jsem.
„Lenku, našel jsem Lenku a všechno ji vysvětlil. Moc ráda by tě poznala,“ oznámil mi a na chvíli nastalo ticho. Na druhém konci bylo slyšet jen šustění a pak se ozvalo ženské radostné vypísknutí. „Ahoj, to je pravda, pravdoucí. Moc ráda bych se setkala s chlapíkem, co muži, kterého jsem jako jediného považovala za svého otce, vytáhl třísku z jeho zadnice.“ Zasmál jsem se. Lenka zněla jako fajn holka. Poté se dostal k telefonu opět David. „Napadlo nás, v pondělí jsme se s Lenkou dohodli, že půjdeme na výstavu Alfonse Muchy na Slovanskou epopej a jestli nechceš jít s námi.“
„S radostí,“ odpověděl jsem s úsměvem. Pak jsem se však zarazil. „Jen než se zase uvidíme, mi na něco odpověz. Slibuji, že jakákoliv odpověď nezmění tu mojí ani pohled na tebe. Vím, že ti bylo vyhrožováno, a že jsi neměl jinou možnost. Skutečný viník vrah je teď mrtvý, ale potřebuji to vědět. Bedřich na té lodi ve skutečnosti vůbec nemusel být. Přiměl, tě mi lhát, donutil tě dřív dorazit na tu loď, nechat se zabásnout a přiznat se k vraždě. Mohl i víc. K vraždě Michala se nemusel k němu ani přiblížit. Řekni mi popravdě. Michalova smrt, jsi za ní zodpovědný?“
Na druhém konci linky bylo najednou děsivé ticho, skoro jako by náš rozhovor někdo najednou odstřihl. Počítal jsem, za tu dobu jsem stihl dojít až k číslu 80, než se konečně David zase ozval.
„Ne,“ zašeptal.